Kurátorský záměr Marka Meduny a Zuzany Blochové pro Galerii Kurzor

Výstavní program pro Galerii Kurzor se bude skládat z pěti výstav. Shody a rozdíly mezi výstavami budou rámovány společně vynalézanými výstavními prvky i omezeními kurátorské dvojice. Výstavy budou ustanovovány vkusem i vyjednávacími schopnostmi obou kurátorů, příležitostí hledat shodu i fetišizovat drobné názorové rozdíly. Budou křížem i křížovkou, které se kurátoři zavázali donést až k vrcholu roku 2024. 

Umění je – stejně jako právo, politika či ekonomie – autonomní oblastí s vlastními souvislostmi a kritérii. Je podmnožinou světa vezdejšího. Je podmnožinou, ale nikoliv bublinou. A to navzdory podbízejícím se metaforám sociálních sítí. Jednotlivé výkony lze překládat, pojmy použité kupříkladu ze světa práva či politiky se v rámci umění stávají estetikou, nabývají jiné podoby, dostávají do vínku jiné cíle. Kurátoři se budou opakovaně dotýkat výstavních konvencí nebo neblaze proslulého „autorství“ kurátorů. Ani jedno se nebudou pokoušet podvracet, znejišťovat či negovat. Budou se ve vší skromnosti snažit najít svou správnou míru toho a onoho. 

Alexis de Tocqueville ve své knize Demokracie v Americe píše o způsobu, jakým se nabývá dědictví. Zdůrazňuje důležitost rozdílu mezi dvěma variantami: první, kdy majetek dědí prvorozené dítě, a druhou, kdy je majetek rovným dílem rozdán všem potomkům. Druhou variantu dává do souvislosti s demokracií, s pocity úpadku, s ředěním a ochabováním společenského potenciálu elit. Umění se v demokratické společnosti vždy nachází v krizové situaci a na periferii zájmu. Estetické dědictví avantgard, uměleckých řemesel i starých mistrů podléhá všeobecné entropii. Instagram eroduje historicko-umělecké kánony a pohyb v prostředí bez polarit a dominant se podobá bloudění. Dvojice kurátorů se nechává unášet okolnostmi i prchavými myšlenkami, jejich trajektorie je bezcílná i kalkulovaná. Zůstávají za nimi jen nepočetné, ale přece jen o trochu více prošlapané cestičky a mapy z drobečků rychle se vytrácející užitečnosti.

Manžel nejmenované mladé umělkyně má firmu, která se zabývá výrobou protetických pomůcek. Během let mu zbyly ty, jejichž majitelé ve chvíli mezi ukončením výroby a předáním zemřeli. Protože jsou velmi individuální, nemůže je použít jiný člověk. Čekají tak v krabici na jiné, pravděpodobně symbolické, využití. Myslíme si, že tato situace je pěkným příměrem k funkci a účinnosti umění, potažmo kultury v době, v nímž mnozí kladou tak velký důraz na ono unikavé „individuální“. Kdy představa ideálního diváka umírá s každou jednotlivou potyčkou na území nikoho, mezi individuálním a univerzálním.