Detaoslin

Richard Nikl, Adam Vít

24. 7. – 15. 9. 2024
vernisáž: 23. 7. 2024 od 18 hodin

kurátor: Marek Meduna
spolupráce: Zuzana Blochová
grafika: Jan Šerých

Bylo nebylo ve vyčerpaném čase, v němž se prý nemohlo nic stát. Každá výstava je malou bitvou ve vřavě kulturní války. Jednotlivé potyčky zpevňují názorové linie i se jimi dílem prolamují. Jejich rytmus a souzvuk je tlukotem srdce svářící se obce. Kulturní válka je předzvěstí i sublimací. Jejímu rachotu jde snadno uniknout. Názory je možné obejít. Hrany jsou zakulaceny s ohledem na uživatelský komfort. Excesy pronikají do on-line zpravodajství, kde jsou rychle tráveny ústrojím individualizovaných feedů. Tvary se rozmazávají, hmoty a barvy jsou nově interpretovány. Pohled proniká i tam, kam ho nikdo nezve. Individuálně vynalézané výrazy (řasokoule, zooludie, ableismus, mallogika, postironie, lepšolidi, herderizza) s nezřetelným významem mohou být příznakem naší protahované nedospělosti, nebezpečného bujení nebo kulturní schizofrenie.

V polyrytmu rýmů a souzvuků bylo nebylo uloženo nejedno kulturní dědictví s jeho sklony moralizovat – jako hrouda u nohy jednoduše rozvařených chutí omáček a hutného gruntu polévek. Na ohradě planých jabloní je pověšeno několik upozornění. Jejich soulad upozorňuje, že kalné řeky kultury spějí k rozplynutí se v pocitu oceánu. Brakická voda se zvolna odpařuje, opouští náklad posbíraný cestou kontinentem dolů a jako z mraku déšť míří k obrození se v čistém horském prameni. Ne nadarmo slovo Mohan (Main) pochází z indoevropského mei čili voda a slovo Alpy z latinského albus (bílý) nebo altus (vysoký). Hedonistická odpověď současného umění je artikulována jak v cyklech, tak ve zlomech.

Bylo nebylo, v Biu Oko mají program pro děti, který se jmenuje Malé oči. Každý film začíná pohledem do promítací kabiny s úvodem promítače. Dětem jsou ukazovány limity iluze, fikce, její technologická podmíněnost. Zcizovací efekt má prolomit jejich počínající odcizení, fikce má být obětována na oltář autentického života. Oběť je nazdobena stejně, jako je slavnostně vyšňořen vánoční stromek poté, co byl usmrcen a obětován zimnímu slunovratu. Oběti je nutné přinášet. Smrt umění je obětí za lepší život čím dál četnějších šiků umělců a umělkyň. Tak jako se musí vymítat patriarchát, je také potřeba  rituálně vyhazovat staré formy umění na kompost dějin. Zákonné rámce a úložiště zpomalují proces rozkladu, i tak ale horkost stoupá. Protagonisté světa umění čekají v předsíni nedospělých a současně kolabujících paměťových institucí. V ordinaci se mezitím praktikuje pruning neboli prořezávání. 

Za horami a brody kdysi řekl neřekl Theodor Wiesengrund Adorno, že po Osvětimi už nebude možné psát verše. Milan Uhde si jeho slova vyložil ve smyslu, že už neobstojí verše těch, kdo vzývají naději, ale pomíjejí stín. Poezie ovšem i nadále žije na Instagramu, v rapových bars, ba i v reklamních claimech, a to navzdory velkochovům vepřů a slepic, i přes existenci fikčního plotu Jurského zooparku. V přilehlém centru pro návštěvníky jsme do porcelánového záchodu spláchli hovno geneticky modifikovaného triceratopse. Trus zmizel ve vývěvě. Pak se ale do čisté vody sifonu jeho značný kus opět vrátil. Tak jako se do našeho fešáckého vězení imaginace vrací průvan prosté malby.

---

Adam Vít

Pršelo. Vítr s deštěm se opíral do okenních tabulí. V kuchyni mu na plotně už dvě hodiny bublal hovězí vývar. Mraky se kupily nad horami do výšky. Zavolali mu z Česka, že obrazy už naložili do kurkumy. Měl rád její prašný povrch, tolik jiný než lesk iPhonu, přitažlivější než roztržité pozornosti se dožadující Instagram. Vyšel na zahradu. Obešel ji kolem dokola. Její půdorys ho neznámo proč uspokojoval. Klíčky plevele, které si dovezl ze Sokotry, již vyrazily z hlíny ležérně rozvržených záhonů. Obrazy v patře zatím zvolna prosychaly. Odér terpentýnu se mísil s vývarem a odérem koření. V poznámkách měl napsáno, že celé odpoledne má strouhat hlínu a pak ji přikrýt mokrým hadrem. Postupoval krok za krokem. Poodstoupil, jeho pohled pronikal nebo ulpíval na samotné hmotě, invazivně i šetrně. Pomyslel si, kde by byl Polke bez Picabiova štěrkopísku, vykopané základy zalil vrstvou náhodně nalezených forem. O své nástroje příliš nepečoval. Dusivé vlastnosti péče mu nebyly vlastní. Pokusil se jazyk, který byl sycen na míru šitou reklamou, ohnout, aby se dotkl špičky svého čela, svého frontálního laloku. Rýže nasákla olejem a v silném aromatickém vývaru postupně změkla. Nebe se rozjasnilo a stíny prodloužily. Za počínajícího podvečerního chladu vyrazili společně k moři, dolů serpentýnami k malé oblázkové pláži. Voda byla studená. Obzor moře kupodivu prázdný, indigově modrý čtverec bez siločar kontejnerové přepravy. Geometrie mu byla ideou, a nikoliv rýsováním. Smích. Běh. Husí kůže. Nevyhnutelné je to, čemu se vyhnout nelze. Po každé prodlevě přichází pokračování. Nestaral se o vývoj ani progres, momenty se v čase seskupovaly jako oblačnost za obzorem tak jako tak.

---

Richard Nikl

Bylo už pondělí dopoledne. Ležel s dětmi na koberci. Jeho vysoký chlup ho lechtal na zátylku. Obě ratolesti okolo něj vlastně poskakovaly a házely po sobě plastovými hračkami. Ještě včera se vznášel ve štíhlém trupu letadla vysoko nad Atlantským oceánem. Vysoko nad mraky, mezi jedním a druhým. Mobil měl přepnutý do režimu letadla. Řekl jsi to. Ne, neřekl. Neudělal jsem to. Udělal. Viděl jsem tě. Neviděl. Bylo. Nebylo. Dohadovaly se čím dál plačtivější dětské hlásky. Imaginace modernistů se rozbíjela o pružné a lehké tvary stylizovaných zvířat. Tvrzený polyuretan byl příjemný na omak, aerodynamický tunel světa zaobloval tvary a smiřoval neživé s organickým. Nekonečný sloup se zvedal jen kousek nad koruny stromů v Târgu Jiu. Vždy, když si představil, že ohýbá hlavu blíž k zemi, zvedl se sloup výš. Děti vylezly na zeď fiktivní zahrady, kde si v iPadu pustily pohádku. Discord převrátil v Ponnyvillu vše na hlavu. V pěstěné symetrii zavládl zmatek. Z hodin se linuly první tóny A Dream of Spring od George R. R. Martina. Soulová melodie se spojovala s měkkými tvary roztékajícího se ementálského sýra, které se mu stále vracely do mysli. Poníci díky společnému přátelství přemohli nákazu nesouměrnosti. Navzdory zlovolným promptům seskočili i s dětmi a s odřenými koleny na druhé straně, kde se za železnou brankou otevírala spleť příčin a následků, stinná klenba užitečných i plevelných stromů, blízké i vzdálené. Šramot v podrostu jim byl hádankou, stejně jako je umění Ithakou, zelenou věčností beze všech zázraků. Z dřímoty ho vytrhl pláč a slina stékající z koutku úst.


Výstavní program Galerie Kurzor podporují Ministerstvo kultury ČRHlavní město PrahaStátní fond kultury ČR
MČ Praha 7 a Rozvojový a podpůrčí fond GESTOR 
Mediální partneři: ArtMapjlbjlt.netartalk.cz a ArtRevue

Centrum pro současné umění Praha, o. p. s. | www.fcca.cz | info@fcca.cz | CSU Praha: Zásady zpracování osobních údajů