Kurátorský záměr Mariany Serranové pro Galerii Kurzor

Astronomický čas býval někdy dáván do protikladu k času sociálnímu, jako dvě paralelní pojetí a nahlížení časové dimenze. Cílem projektu je jejich organické propojení. Přírodní děje spojené s teplem, zimou, větrem a vodou usměrňují naše chování a zároveň my přispíváme našimi aktivitami ke změně klimatu. 

Seasons

V dystopickém románu Podobenství o rozsévači / Parable of the Sower (1993) využila Octavia E. Butler formu deníku. Sledujeme chronologický vývoj v horizontu několika let. V zápiskách dospívající hrdinka líčí bezútěšnou budoucnost po klimatické změně v Kalifornii. Zprostředkovává éru sucha, požárů, strádání lidí i zvířat, agresivity a plenění. První záznam je z července 2024, v průběhu následujících let vidíme, jak se vypravěčka emocionálně a rozumově rozvíjí, mantra, kterou v příběhu opakuje, je hlubokým přáním po navrácení rovnováhy mezi lidmi a zemí. Celý děj a myšlenkové procesy vypravěčky se odehrávají ve vyprahlé krajině s nedostupnou vodou, jejíž detailní popis vydá na dlouhé stránky, zatímco vzácná radost z jarního deště se vejde do jediného odstavečku. V každodenním přežívání chybí cíle, lidé propadají iracionalitě a destruktivnímu chování.

Píše se rok 2023, historicky rekordní teploty v našem mírném pásu jsou epochální. Rozloha lesů, které lehly popelem poslední léto, konsternuje. Je nepravděpodobné, že příští rok nebude opět hořet na obou hemisférách. Přesto je pro nás zarážející, že po třiceti letech od prvního vydání nemilosrdně vykreslené fikce Octavie Butler, naše aktuální situace není vůbec daleko od jejích katastrofických vizí tísnivě blízké budoucnosti. Anebo nebyla tak daleko ani v 90. letech? Dalo se to předpokládat, skeptické ekologické prognózy přece nebyly od konce 60. let z žánru science fiction, ale objektivní analýzy skutečnosti. Jak měřit čas a jak ho spravovat? Počtem úderů srdce vyměřených na život? Hodinami odpracované práce? Dny potřebnými na vegetativní růst, zakořenění, měsíci potřebnými na tlení a rozklad? Jak mít čas na své straně? A jak zůstat v době nekonečných prognóz v přítomnosti? Někdejší chápání astronomického času jako spolehlivě homogenního a kontinuálního, dostává v době klimatické změny v naší percepci citelné trhliny. Ztráty jistot, které souvisejí s předvídáním průběhu nadcházejícího ročního období, přinášejí v posledních letech napětí, nebo dokonce strach z nezvládnutelných situací. Signály krize, nepředvídatelnost možné katastrofy i další nevratné důsledky lidské aktivity nutí k obratu, ostražitosti, novým strategiím plánování, změně vzorců chování. Ale snad o to více podněcují snahy podmanit si čas, mít pod kontrolou živly.

Zklamání antropocentrickým systémem hodnot a připomínání nápravy se promítá do stále četnějších symbolických iniciativ vládních i nevládních institucí, které vyhlašují se světové dny, které do centra dostávají životaschopnost planety, její udržitelnost a ochranu. Tato fixní data zakládají prezidenti velmocí, nadnárodní organizace, stejně jako aktivisté. Jedním z prvních byl Den země (1970), následují další, Den slunce (1978), který měl zdůraznit potenciál solární energie, či Světový den vody (1993). Skutečné pozornosti se jim ale dostává v médiích a v kulturně společenské sféře až v novém miléniu, kdy se ekologické povědomí zvyšuje. Vznikají další a další mezinárodní dny věnované živé i neživé přírodě, konkrétním ohroženým druhům či zemědělským plodinám, jejichž připomínání dává také veřejnou a pravidelnou příležitost k průběžné bilanci nad globálním stavem.

Tato mementa přírodních esencí v lidském světě, která v posledních několika dekádách nabírají na vážnosti, neusilují jen o environmentální uvědomělost, ale i ritualizovaným politickým tahem, jak získat a ovlivnit různé zájmové skupiny a tmelit společnost. Na místě je i úvaha, že 365 dní nemá dostatek termínů na symbolické pokrytí všech dílčích problémů, kterým čelí lidstvo. A už vůbec není možné do jednoho kalendářního roku vměstnat všechny ohrožené druhy, kterých je podle některých internetových zdrojů na celé planetě odhadem nad 7000. Pokud se shodneme na tom, že klimatická změna způsobená člověkem ohrožuje ve skutečnosti absolutně všechno živé, tedy miliony vzájemně provázaných živých druhů. Bylo snad proto taktické a politicky korektní zavést od roku 2008 časově úspornější Hodinu země a stanovit pro ni každý rok datum a přesný čas s předstihem, aby zbyly termíny aspoň na část vymírajících druhů?

Francouzský republikánský kalendář (calendrier révolutionnaire français), který ruku v ruce s protimonarchistickými a proticírkevními snahami nastolil nový systém, se odkazoval na koloběh ročních období, na vegetativní cykly a symboly lidské aktivity spojené s řemesly a zemědělstvím. Nová doba, nový systém a nové názvy. Revoluční materialismus tohoto politického projektu našel doslovnou inspiraci v přírodě, v aluzích na specifika ročních období. Například konec roku předcházející advent, byl nově pojmenovaný jako Nivôse (z lat. nivosus – sněžný), křesťanské svátky „starého režimu“ tak nahradily dny akcentující anorganickou přírodu, zeminu a tlení. Přepis liturgického kalendáře v dramatické době převratných politických změn, je z nejradikálnějších příkladů ovládnutí sdíleného společenského času nastupujícími mocenskými silami.

V revoluční Francii mohli mít na sklonku 18. století ještě pocit, že příroda má svůj neotřesitelný řád, který mohl kompenzovat jeho absenci v této nepokojné, krvavé době. Neměl jejich projekt rezignovat na nemožné vztahy? Sladit se s oslabenou přírodou v dnešní době, kdy se od jara do zimy máme obávat extrémů a anomálií, nepřináší už takové zklidnění, nastavuje zrcadlo naší destruktivitě. Nemáme na vybranou než sledovat další vývoj s citlivostí a pozorností, kterou vyžaduje drastický nástup post-antropocénu. Oč se opřít v době ozbrojených konfliktů a sociální nejistoty, když narušený přírodní řád už nedává potřebné a spolehlivé souřadnice? Rozkolísané cykly planety posilují odcizující pocity vyšinutí, zmaru, ztráty a ohrožení, které nemůžeme ignorovat, země se dál otáčí od jara do zimy a my s ní. Denní světlo a noční stín dál modelují naše vize.

Rozkolísané cykly planety posilují odcizující pocity vyšinutí, zmaru, ztráty a ohrožení, které nemůžeme ignorovat, země se dál otáčí od jara do zimy a my s ní. Denní světlo a noční stín dál modelují naše vize.