Brave New Normal

23. 9. – 22. 11. 2020

vernisáž: 22. 9. 2020 od 18 hodin

vystavující umělci: Alžběta Bačíková, David Böhm a Jiří Franta, Jan Durina, Anna Hulačová, Chto Delat

instalace ve dvoře: Michal Čeloud Šembera

kurátor: Václav Janoščík

Kapitola první
Dobré věci se nemění

MacGyver: „Muselo se to stát. Věci se mění.“
Pete Thorton: „Ne vždycky. Dobré věci se nemění. Zůstaň sám sebou, MacGyvere.“
MacGyver, The Stringer (1995)

Dlouho se zdálo, že je všechno v pořádku. Vystoupili jsme ze špatné strany dějin na cestu za konzumním snem liberální demokracie a kapitalismu. Prošli jsme transformací, dosáhli dlouhotrvajícího růstu a velmi ochotně jsme na sebe vzali roli mladšího sourozence dohánějícího západ. Posledních třicet let jsme proto zaměřili pozornost nejen na růst HDP a supermarkety, ale také na popkulturu a nové hrdiny.

Zástup akčních, povětšinou excesivně svalnatých hrdinů přežívajících z 80. let (Sylvester Stallone, Arnold Schwarzenegger, Jean-Claude van Damme, ale třeba i Richard Dean Anderson v roli MacGyvera) smetla nová trilogie Star Wars (1999, 2002, 2005). Zatímco klasičtí agenti demokratického světa často naráželi na politické protivníky (studená válka, diktátoři, organizovaný zločin, ale i válka s mimozemšťany), rytíři Jedi své hrdinství abstrahovali na mytologický souboj dobra a zla.

Po nich se návratu dočkali i komiksoví superhrdinové. Klasickou podobu z 21. století jim dala především trilogie Temný rytíř Christophera Nolana (2005, 2008, 2012). Ale zmnožení filmů do sérií a univerz nestačilo a do boje vyrazily celé armády superhrdinů. Především série Avengers (2012, 2015, 2018, 2019) od Marvelu definovala tento multihrdinský žánr a porazila konkurenční vesmír DC Comics.

Superhrdinská vyprávění do sebe úspěšně vstřebala zkušenost s internetem, intenzivnější participaci fanoušků, ale i některé politické problémy, třeba v rámci masového příchodu ženských hrdinek, ale i obecně ve vztahu k politice identit. Tradiční souboj dobra a zla se často zkomplikoval (Batman vs Superman: Úsvit Spravedlnosti, 2016), ale zůstal jádrem těchto vyprávění, která dál ekonomicky válcují ostatní filmy.[1]

Kapitola druhá
Hrdinové krize

„Snad se vše vrátí. Snad se planeta znovu dostane do normálního stavu, pokud něco takového vůbec někdy existovalo. Co je to vůbec za svět. A vesmír.“
Tony Stark, Avengers: Endgame (2019)

Ale věci se mění. Rok 2020 přinesl pandemii covid-19, ale také eskalující politické problémy (od Hongkongu přes Bělorusko až po BLM) a stále se zhoršující odhady dopadů klimatické změny. Také zdánlivě nedotknutelný svět superhrdinů reaguje. Kritičnost a krizovost současnosti jako by neustále eskalovala.

Dokonce i Avengers: Endgame, v mnoha ohledech finální a definitivní superhrdinský film završující určitou éru, nenabízí tradiční happyend. Po finální bitvě jde spíše o vypořádání se se ztrátou, ocenění obětí a budování něčeho takového, jako je rezilience, odolnost, schopnost reagovat na krizi. Právě tato hodnota je dnes natolik klíčovou společenskou osou.

Nejde jen o všudypřítomný ekonomický tlak, návraty nacionalistických až xenofobních nálad, množení se geopolitických problémů, mediální přítomnost krizí z celého světa a samozřejmě i nekončící série zřetězených environmentálních problémů, ale také o mnohem osobnější nutnost neustále být vtažen do pracovního procesu, ať již kvůli finanční nutnosti nebo kariérním požadavkům, tlak na naši integritu, informovanost a schopnost být orientovaný ve složitých problémech od americké politiky identit až po pandemiologické strategie. Jako bychom sami měli být akčním hrdinou, který snáší neustálý tlak, vyčerpání s klidem zenového mnicha a sebejistotou Iron Mana.

Hrdinská vyprávění tak přešla od klasického schématu utváření a tréninku hlavní a nakonec neporazitelné postavy ke koncentraci na jeho schopnost se vyrovnat se ztrátou, neúspěchem nebo obětováním se. Zatímco tradiční schéma bylo definované vpádem krize, reakcí a vítězstvím, Avengers: Endgame a mnoho dalších filmů již nenabízí znovunastolení klidného a přehledného světa, ale mnohem spíš schopnost odolávat neustálé krizi nebo nostalgický návrat do idealizované minulosti. Captain America (2011), Wonder Woman (2017) i Captain Marvel (2019) jsou nejenom zasazené do klíčových a heroických momentů americké historie, ale podprahově ukazují předěl mezi minulostí jasně definovaných identit a klasického hrdinství proti zauzlené současnosti.

Kapitola třetí
Stávat se sám sebou

„Tu Prométheus dostav se do nesnází, jakou záchranu by nalezl pro člověka, ukradne Héfaistovi a Athéně řemeslnou dovednost [techné] spolu s ohněm – neboť nebylo možno, aby se bez ohně stala něčím majetkem nebo prospěchem – a tak ji daruje člověku.“
Platón, Prótagoras (321d)

Úkolem hrdinských příběhů od mýtických herojů přes pohádkové prince až po Spidermana je samozřejmě pohánět naší schopností identifikovat se, vzhlížet nejen k samotným postavám, ale i k vlastnostem a hodnotám, za které bojují. Když tuto jednoduchou zkušenost vezmeme do důsledků, nikdy nejsme sami sebou, vždy jsme obklopeni mnoha dalšími, ideálnějšími já, mnoha cíli, aspiracemi, ale i zklamáním a strachem. Neustále jsme roztrženi mezí tím, čím jsme, a tím, kým chceme být. Tedy alespoň potud, pokud pro nás sny, vize a hrdinové nejsou jen konzumní kulisou, ale dokáží náš život opravdu měnit.

Filosofie dvacátého století pracovala právě v tomto směru. Opouští představu jednoduchého já, definitivní identity, karteziánského subjektu. Ukazuje složité proudy a procesy utváření nás samotných, které nejsou nikdy konečně. Zejména ve sledu francouzských myslitelů – Gilbert Simondon, Gilles Deleuze, Bernard Stiegler – se otevírá ne bytí, ale neustálé stávání se někým, nikoli identita jako stav, ale individuace jako otevřený proces.

Třeba pro Stieglera je individuace především trojí – psychická, kolektivní a technická. Vyvíjím se samozřejmě vnitřně jako osobnost, ale to nelze oddělit od stávání se součástí větších celků. To znamená, že utváření já nemohu odstřihnout od my. Ale moje identita je utvářena i technicky, v tom nejširším slova smyslu.

Nevyvíjím se jen bezprostředním kontaktem s ostatními a svým vnitřním životem, ale moje chování strukturují vnější principy, například denní rytmus nebo pracovní doba. Stejně tak čerpám ze zásobáren kulturních obsahů a příběhů, jako jsou filmy nebo internet. To vše jsou vnější, tedy technické podmínky mého života, jejichž role v současné společnosti explodovala, aby mě zavalily spoustou možností, ale také balastu a hlouposti.

Právě v tomto směru můžeme rozumět také jednomu z prvních hrdinských vyprávění naší kultury – prométheovskému mýtu. Na rozdíl od zvířat, které mají drápy, srst, sílu, rychlost a jiné schopnosti zajišťující jejich přežití, lidé zůstali nazí. Prométheus pro ně ukradne oheň a řemeslnou dovednost [techné]. Člověk je nedostatečnou bytostí. Vždy nám něco chybí. Musíme zápasit s vnějším světem a přetvářet ho. V tom tkví smysl nejen hrdinství, ale právě techniky.

Kapitola čtvrtá
Farmakologie současnosti

„Máte nějaké negativní myšlenky?“
„Mám jenom negativní myšlenky!“
Joker (2019)

Bernard Stiegler ale rozhodně nezůstává u antických hrdinů, je možná vůbec nejdůležitějším myslitelem věnujícím se současnosti. Bez rozpaků o dnešním světě mluví jako o lidské katastrofě, která nespočívá jenom v moci techniky nad člověkem nebo v ekologické apokalypse. Její jádro je právě v naší neschopnosti vytvářet ono já a my – účastnit se psychické, kolektivní a technické individuace.

Diktát konzumu a lhostejnosti, přehlcení informacemi a vláda stupidity nebo neschopnost univerzit převzít odpovědnost za produkci adekvátního vědění, a tedy i kolektivní individuace – to všechno jsou problémy, které nejsou jednoduše někde ve společnosti, ale ohrožují schopnost být sám sebou nás všech.

Přitom Stiegler odmítá jednoduché kladení odporu (technice nebo třeba sociálním sítím). Nabízí program farmakologie (z řeckého pharmakon, které znamená lék i jed zároveň). Zaměřuje se především na choulostivý vztah člověka a techniky. Farmakologie v sobě spojuje kapitalistickou redukci touhy na konzum obsluhovaný technickým systémem marketingu či sítí a zápal nebo lásku [cathexis], která nám dává radikální osobní, a přitom i kolektivně sdílený výraz jako individuálním a svobodným bytostem.

Je nutné pracovat skrze (Durcharbeitung, Sigmund Freud) naše problémy a nenatírat je dokonale hladkým, synteticky realistickým povrchem hollywoodských filmů. Tímto směrem se vydal i loňský film Joker (2019), který završuje éru superhrdinů ještě mnohem temnějším způsobem než Avengers: Endgame. Úzkost, deprese, nezaměstnanost, bezvýchodnost jsou tu farmakologicky vměstnány pod masku klauna. Smích se stává křečí a hrdina postupně prorůstá do masky, kterou už nejde sundat. Jako by dnes už ani nebylo možné něco hrát – protože dříve nebo později se sami staneme tím, co předstíráme.

Podobně pracuje s maskou a kostýmem Jan Durina. Jeho práce s textilem a vlastní identitou není terapeutická, ale farmakologická. Převrací vnitřek a vnějšek, prezentaci a introspekci. Tím, že se skrývá, zůstává otevřený.

Kapitola pátá
Hrdinové práce

„Nejlepší ze všech je ten, kdo na vše sám od sebe přijde, 
uváživ dobře, co bude potom a nakonec lepší.“
Hésiodos, Práce a dni

Již vidíme, že hrdinství je minimálně dvojí; jedno excesivní, akční, efektní, možná i toxické a odyseovské; druhé mnohem pomalejší, kolektivnější, farmakologické a prométheovské, spojené s obětí, ale především s prací. První je založené na suverenitě a neporazitelnosti hrdiny, druhé naopak čerpá z vědomí vlastní nedostatečnosti a nutnosti neustálého starání se o sebe i o druhé.

Obojí představy správného jednání a hrdinského života se přitom doplňují již od antiky. Vedle Achilla, Hektora a homérských eposů totiž máme také Hésiodovu naučnou báseň Práce a dni. V ní se hrdinství nesoustředí na boj a slávu, ale naopak na každodenní práci, nikoli na heroickou punktuální přítomnost „rozhodujícího okamžiku“, ale na cyklický a na budoucnost orientovaný čas obdělávání půdy a společného obstarávání.

Možná ani není třeba dodávat, jak moc potřebujeme právě tento druh „hrdinství“, pomalosti, setrvávání a citlivosti v éře celoplanetárních změn a konfliktů. Připomenu spíš, jak moc komplikovaný vztah k heroizaci práce máme v prostředí střední Evropy, kde je spojen s komunistickou minulostí. Speciálně v českém prostředí je třeba zapomenout na historickou hysterii vůči totalitnímu režimu a určitý folklorní antikomunismus, který pouze opakuje zcela vyprázdněná hesla, bojuje proti iluzorním hrozbám a zakrývá tisíckrát bližší problémy.

Návrat k práci v podobném smyslu tvaruje práci Anny Hulačové. Její sochy mohou připomenout tovární prostředí, produktivismus nebo workerismus, ale míří ještě hlouběji na dotek, rozhraní, spojování a farmakologii práce. Tváře, stroje a ruce se otevírají, aniž by ztuhly, zůstaly něčím funkčním. Stroj není prostě ovládán člověkem, ani pracující nepodléhá technice, ale pulsují vzájemnou aktivitou.

Projekce Alžběty Bačíkové pak problematiku práce a perspektivu každodennosti ještě více napíná k samotným hrdinům. Hrdinkou a hrdinou tu není jen bojovnice, feministka a spisovatel Qiu Jin (1875–1907), ale také Eda ponořený do kung-fu a čínské kultury, ale také do psaní povídek. Nejde o jednoduché vyprávění, autorka poznává vypravěče stejně jako on sám svoji hrdinku. Mluvení i pohled kamery jsou opět farmakologické, nepopisují, ale vytváří identitu, protínají realitu rychlým střihem a novými spoji tak jako údery bojového umění.

Kapitola šestá
Svoboda trpět

Sam Porter Bridges: „Ne, Amerika už neexistuje.“
Amelie: „Same, když se všichni nespojíme dohromady, lidstvo nepřežije.“
Sam Porter Bridges: „Nepotřebujeme státy, teď už ne.“
Death Stranding (2020)

Samotný Bernard Stiegler se přitom začal zajímat o filosofii ve vězení, kde si odpykával trest (1978–83) za ozbrojené přepadení banky. Sám ve svých vzpomínkách uvádí, že to byla náhlá akce, přerušená nemožností jednání, absencí světa, tedy zkušenost s vězením, které ho dovedly k filosofii.[2] Myšlení tedy nejenom intuitivně, ale opravdu jde proti akci, vyžaduje čas, předěl zvažování, možnosti a jinakost. Ale zároveň vyvíjí vlastní hrdinství. Hrdinství být neustále jiným, být konfrontován s vnějškem a neuzavírat se. A také hrdinství toužit po této jinakosti a vnějšku a vyhnout se diktátu stejnosti, stereotypu a konzumu.

Když se nyní obracíme k hrdinům, možná to není proto, aby nám přinesli Krásný nový svět [Brave New World], ale spíš proto, aby byli partnery v diskusi o hodnotách a charakteru našich společností; abychom se ve vztahu k nim mohli snažit být lepšími, aby se stali součástí nového světa, který se nebude schovávat za idealizovanou minulost, ale bude čelit opravdovým výzvám dneška. Takový vztah k hodnotám, cílům a vizím vidím jako novou normalitu v tom nejlepším smyslu.

Podobné snahy si všímám u Jiřího Franty a Davida Böhma, kteří kresbu nepoužívají, aby reprezentovali nebo prostě zachytili okolní svět. Sami do něj aktivně vstupují rychlými gesty, ale i náročnou, dlouhodobou prací, opakováním tvarů a přeznačováním symbolů. Jejich kresebná práce především nikdy není hotová, utíká v procesech opakování, přepisu a individuace.

Možná to vše zní jednoduše, ale toto přemýšlení o hrdinství, o tom, co to znamená smysluplně jednat, toto hrdinství v přemýšlení vždy vyvstává z nějaké temné hloubky, kterou jednoduše nemohu popsat. Každý si jí musí projít osobně. Sám Stiegler s důvěrnou zkušeností s vězením tvrdí, že svoboda přináší utrpení.[3] Pokud být „sám sebou“ není jen rada z life-stylového časopisu, ale vážný úkol, pak musí vést nikoli skrze osvobození, ale skrze hluboké odcizení. Jsem samostatnou bytostí právě proto, že nikam nezapadám. Jsem radikálně jiný, a přesto nemohu žít bez sdílení svojí jinakosti. A moje schopnost jednat mě často odzbrojuje.

Do těchto farmakologických míst péče, solidarity a jinakosti, ale i úkrytu míří práce skupiny Chto Delat, a především jejich dvoukanálové video věnované „bezpečným útočištím“. Umění je v těchto utopických prostorech něčím nezávislým na „světě umění“, něčím obecněji lidským. Ale kromě toho, že k umění je nutný právě tento inkluzivní přístup, je nutné si připustit, že potřebujeme právě také exkluzivní prostory úkrytu a soukromí. To, že můj vnitřní život se dává navenek pouze velmi nepřímo skrze hru povrchů (ať už jsou jimi umění nebo moje oblečení), je základním rozhraním naší svobody a snad i hrdinství.

Bernard Stiegler zemřel 6. srpna, právě když jsem začal s přípravami výstavy. Vždy bude mým superhrdinou.


[1] V roce 2018 bylo v desítce finančně nejúspěšnějších filmů šest a v roce 2019 pět superhrdinských snímků. Film Avengers: Endgame se navíc s necelými třemi miliardami dolarů stal vůbec nejvýdělečnějším filmem v historii (avšak bez započtení inflace).

[2] Bernard STIEGLER, How I became a Philosopher. In: Bernard STIEGLER, Acting Out, Stanford: Stanford University Press 2009, s. 1–36.

[3] Ibid., s. 19.


Galerii Kurzor podporují MKČRMagistrát hl. m. PrahyStátní fond kultury ČRMČ Praha 7
partneři: Kostka stav
mediální partneři: ArtMapjlbjlt.netUMA: You Make Art

foto: CSU Praha/Filip Beránek
foto: CSU Praha/Filip Beránek
foto: CSU Praha/Filip Beránek
Jan Durina: Rolling Desire (2020); foto: CSU Praha/Filip Beránek
Jan Durina: Rolling Desire (2020); foto: CSU Praha/Filip Beránek
foto: CSU Praha/Filip Beránek
Chto Delat: It did not happen with us, yet. Safe Haven (2016); foto: CSU Praha/Filip Beránek
David Böhm a Jiří Franta: One Source (2020); foto: CSU Praha/Filip Beránek
foto: CSU Praha/Filip Beránek
Anna Hulačová: Kooperace 1: (strojník), (2019); foto: CSU Praha/Filip Beránek
Anna Hulačová: Kooperace 1: (strojník), (2019); foto: CSU Praha/Filip Beránek
foto: CSU Praha/Filip Beránek
Jan Durina: Cute & Tragic (2019); foto: CSU Praha/Filip Beránek
Jan Durina: Cute & Tragic (2019); foto: CSU Praha/Filip Beránek
Jan Durina: Cute & Tragic (2019); foto: CSU Praha/Filip Beránek
David Böhm a Jiří Franta: One Source (2020); foto: CSU Praha/Filip Beránek
Jan Durina: Cute & Tragic (2019); foto: CSU Praha/Filip Beránek
Alžběta Bačíková: Hrdinové (2017); foto: CSU Praha/Filip Beránek
David Böhm a Jiří Franta: One Source (2020); foto: CSU Praha/Filip Beránek
foto: CSU Praha/Filip Beránek
David Böhm a Jiří Franta: One Source (2020); foto: CSU Praha/Filip Beránek
instalace v prostoru dvora a foyer: Michal Č. Šembera; foto: CSU Praha/Filip Beránek
instalace v prostoru dvora a foyer: Michal Č. Šembera; foto: CSU Praha/Filip Beránek
instalace v prostoru dvora a foyer: Michal Č. Šembera; foto: CSU Praha/Filip Beránek
instalace v prostoru dvora a foyer: Michal Č. Šembera; foto: CSU Praha/Filip Beránek
Brave New Normal ©Linda Dostálková

Centrum pro současné umění Praha, o. p. s. | www.fcca.cz | info@fcca.cz | CSU Praha: Zásady zpracování osobních údajů