Shell Cell Swell Yell

Katarína Hrušková a Lucie Rosenfeldová

12. 10. 2022 – 5. 2. 2023
vernisáž: 11. 10. 2022 od 18 hodin

kurátor: Jan Zálešák

Předznamenání

Společně v galerii. Na podlaze, která je už natřena korálovou červení a leží na ní lehce zvlněná, stovkami svárů spojená kovová elipsa vyzdvihující na vzdálenějších rozevřených koncích do úrovně očí dvě drobné bronzové skořápky, vymezujeme pomocí dlouhé hliníkové tyče polohu projekční plochy. Hrubé testy s projektorem proběhly už včera, ale teď vidíme, že musíme mířit trochu jinak. Uvažujeme o cestě diváka prostorem, díváme se, jak se na sebe skládají různé pohledy, a nakonec se shodujeme na tom, že je v pořádku, když projekční plátno svou levitující plochou opustí prostor vymezený trajektorií elipsy. O chvíli později Michal s plnou intenzitou pustí Katarínin track. Prostor se postupně zaplňuje, až přetéká duněním, křikem a nelidskými zvuky poutačů pouťových atrakcí. Podívám se směrem, kde stojí Katarína vedle Michala sledujícího na monitoru průběh zvukové stopy. Je zcela ponořená do průběhu skladby a v momentě, kdy hluk pouti začne pulzovat nejhlubšími basovými linkami, neubrání se tomu, aby tělesným pohybem nereagovala na emoce, které v ní zvuk probouzí. Nic neříká. Stačí, že křičí všechno okolo ní.

Řev na druhé straně ticha

Bronzové skořápky nejsou neseny přímo rozevřenými konci elipsy. Kovová konstrukce, která na podlaze ještě mluví exaktní řečí techniky, problematizovanou jen lehkým vlněním své trajektorie, se při pohybu vzhůru zužuje a její charakter se tak proměňuje. Spoje mezi průběžnými vlákny se zkracují, dokud nezůstanou jen dva štíhlé ocelové dráty-drápy. Na jejich koncích jsou připevněny latexové hadičky, které z druhé strany drží lůžko skořápky. Protilehlé rozevřené konce elipsy tak formují dva napjaté praky s kapsami z bronzových skořepin, v nichž leží temné, tiché, šedým žilkováním pulzující projektily mramorových vajec.

Při vstupu do galerie lze tento dvojitý prak — objektovou část instalace Kataríny Hruškové nazvané 2020, 2022 (slingshot ellipse) — obsáhnout prakticky jediným pohledem. A byť na sebe nyní oba konce, oddělené plochou plátna, nevidí, zůstávají nevyhnutelně spojeny v jeden celek vymezený autorčinými prožitky z let vepsaných do názvu díla. Na podzim roku 2020, který zůstane v běhu velkých dějin spojen s nástupem pandemie covidu, se Katarína dozvěděla, že je těhotná. Pár týdnů nato další ultrazvukové vyšetření ukázalo, že se vývoj embrya zastavil. Přístroje v gynekologické ordinaci zobrazily fakt, který její vlastní tělo ještě nestihlo rozpoznat. Bolest ze ztráty, umocněná rozporem mezi aktuálním prožitkem počínajícího těhotenství se všemi souvisejícími fyzickými projevy a vědomím jeho konce, byla v následujících týdnech ještě prohloubena faktem, že v covidovém světě sevřeném lockdowny a strachem bylo jen velmi obtížné najít útěchu nebo alespoň rozptýlení. Na jaře 2022, kdy propukla válka na Ukrajině, prožila Katarína stejnou zkušenost podruhé. V jednom i druhém případě se osobní bod bolesti a truchlení ocitl v konstelaci s kolektivní bolestí a truchlením světa tam venku.

Zvuková stopa zmíněná v předznamenání textu je součástí 2020, 2022 (slingshot ellipse). Jedná se o koláž terénních záznamů zvukové krajiny pouti, která letos na jaře spustila své atrakce v Katarínině sousedství. Lomoz, hluk strojů, skřípění, narážení a bouchání kovu o kov se tu míchají se zvuky deroucími se z lidských hrdel, z břicha, ze žaludku a střev; s výkřiky, v nichž afektivní reakce rostoucí z tělesné zkušenosti často nelze jednoznačně zařadit do správné škatulky (strach, nadšení, vzrušení…). Prostorem galerie zní „řev, který se nachází na druhém břehu ticha“. Nechat sebou prostoupit jeho vibrace a dunění umožňuje zakusit subjektivitu jako plnou a zároveň cizí, ukotvenou v „temné“ matérii těla — před řečí a jazykem, které jsou v humanistické perspektivě základními stavebními kameny lidského já.

Broukavé melodie vychýlených obrazů

Ve vibrujícím napětí hmoty (žlutých silikonových hadiček i tmavých basových linek) se instalace otevírá prožitku tělesnosti, základní, materiální rovině bytí, na níž se utváří vztahy mezi různými aktéry v horizontálním plánu, mimo hierarchii ducha a hmoty, na které stála osvícenská racionalita a s ní i moderní věda. V tomto místě se můžeme zaposlouchat do prvních vět libreta krátkého filmu Lucie Rosenfeldové doprovázejících plující obrazy ze „4D ultrazvuku“, který jako prémiovou službu těhotným nabízí stále více gynekologických ordinací. Krok za krokem skládáme sebe sama do proměnlivého matrixu různých reprezentací… První cítící tělo si utváří svůj obraz skrze topografii doteků zvnějšku…

Ohlédneme-li se za vývojem Luciiných filmů, „utváření svého obrazu“, respektive utváření vlastní subjektivity prostřednictvím performativní topografie (doteků, chůze, sezení…) v nich vystupuje jako pevná linka kontinuálního zájmu. Klíčovým nástrojem překladu performativní topografie do filmového jazyka je pak práce s kamerou. Snad ve všech Luciiných filmech vidíme její tělo a tvář. Kamera, držená v ruce a snímající okolí často pod „nepříjemnými“ úhly, bez nároku na líbivost záběru, je nástrojem kotvení sebe sama v terénu. „Zcizený“ (nebo spíše radikálně přivlastněný) obraz kamery, obraz zbavený rétorického nároku na objektivitu uplatňovaného odstraňováním stop směřujících k fyzické přítomnosti těla stojícího za kamerou, je základní složkou obrazového vyprávění. K syrové matérii obrazů pořízených kamerou pak Lucie přidává obrazy technické, ať už snímané z obrazovky monitoru nebo tvořené přímo jako animované sekvence pro její filmy.

Zatímco záběry kamery slouží k ukotvení autorského subjektu (nebo přímo autorky?) v narativním celku filmu, animované pasáže tvořené nástroji pro tvorbu digitálních obrazů jsou prostorem pro kritiku a dekonstrukci, ale také pro snění a fantazii: Ležela a soustředila se na nepodmíněné pohyby jejího těla… necítila se být součástí ničeho – tak jako nic nebylo součástí jí samotné… Zatímco hlas vypravěčky pronáší kurzívou napsaná slova, sledujeme kurzor myši, jak bloumavě vytahuje linku osy ypsilon hned nad a hned pod horizont tvořený linií svítící na ploše monitoru (K managementu pochybnosti, 2014). Děloha. V ní mozek, v něm děloha. V ní mozek, v něm děloha… (Hm..Fantasy..Hm, 2022). Zatímco hlas vypravěčky pronáší kurzívou napsaná slova, sledujeme levitující obrazy evokující měkké tkáně v dutinách těla, jejichž efekt záměrně komplikuje viditelná přítomnost uživatelského rozhraní 3D software.

Technické obrazy, které jsou další klíčovou komponentou Luciiných filmů, do obrazového vyprávění vstupují jako jako deriváty obrazů vědeckých (map, grafů, vizualizací, skenů…). Na rozdíl od záměrně chudých obrazů snímaných kamerou, jsou tyto obrazy vrstevnaté a plné významu. Jsou v nich mimo jiné zakódovány nároky a očekávání týkající se poznání, řízení či kontroly. Stejně jako fragmenty textů vědeckých spisů, manažerských příruček nebo mýtů, z nichž Lucie kolážuje narativní linku libreta, jsou i technické obrazy vyjmuté z kontextů, v nichž podléhají přísné účelnosti, předmětem poetického vychylování.

Takto funguje i nový film Lucie Rosenfeldové. To, co se zpočátku jeví jako intimní a partikulární vyprávění vzpomínek z gynekologické ordinace, se postupně vyjevuje jako polemika, až přímý střet s rámcem daným stavem vědecké a medicínské praxe. Ve filmu je na sebe kladeno několik různě situovaných vrstev vyprávění, které ne nutně pevně korespondují s konkrétním typem obrazu. Jedno se odehrává v děloze a tématem je sexuální dimorfismus mozku. Druhé se odehrává v lékařských zařízeních. Jeho vypravěčkou je přímo autorka a osobní i zprostředkované vzpomínky jsou zde nejčastěji doprovázeny přímým jazykem kamery. Třetí vyprávění je spojeno kritikou obrazových reprezentací a systémů a institucí (vědy, lékařství), které tyto reprezentace tvoří a využívají je způsoby, jež v zásadě naplňující foucaultovský pojem biopolitiky. Všechna tato vyprávění Lucie sjednocuje poeticky vychylovanými obrazy pořízenými nejnovějšími screeningovými metodami, v nichž se medicínská pragmatika mísí s marketingovými strategiemi odrážejícími komercializaci zdravotní péče.

Místností galerie nepoletují slepí netopýři. Místo nich vidíme v prostoru plující dutiny a díry, animované potomky 4D obrazů. Dokážeme domyslet, kam míří projektily černých vajíček?

Katarína Hrušková pracuje v široké škále médií. Východiskem její tvorby je fotografie, postupně si však osvojila komplexní způsob práce, často místně specifický, v němž mají hlavní slovo sochařské, v materiálu ukotvené přístupy, rozšířené o práci se zvukem, nejčastěji mluveným slovem, kterým se do jejích instalací dostává konceptuální, narativní či atmosférická složka. Katarína pochází ze Slovenska, studovala v Amsterodamu a Londýně, žije a pracuje v Berlíně a Ružomberku.

Lucie Rosenfeldová pracuje především v médiu videa (filmu). Pro její tvorbu je charakteristické napětí mezi poetickým a analytickým způsobem vyprávění, v němž se setkává osobní rovina vyprávění s feministickou kritikou systémů vědy, práva či lékařství. Po rychlém ovládnutí výrazových možností videoeseje se kontinuálním předmětem jejího zájmu stalo posouvání možností tohoto žánru. Lucie studovala v Ostravě a v Praze, kde nyní žije a pracuje.

Galerii Kurzor podporují MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7 a GESTOR – ochranný svaz autorský, z. s.
Partneři: Kostka stav
Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net, Náš REGION
a Mladý svět a UMA: You Make Art