Kurátorský záměr Václava Janoščíka pro Galerii Kurzor

Setkat se, přijít do prostoru, do instituce nebo přímo do galerie znamená přijímat podmínky, uvědomovat si možnosti i limity. Právě prostor současného umění klade na diváka nároky, konfrontuje ho vždy s novými perspektivami, vyžaduje schopnost pochybovat a přehodnocovat.

Podobně také v současné atmosféře epidemie koronaviru a onemocnění COVID-19 vnímáme kontakt a svoje okolí jinak. Nejde jen o hrozbu, ale také o vztahy, setkávání, množství, sdílení, odstup a vzájemnost. Možná, že kurátor postupuje jako epidemiolog. V jeho případě jde ale naopak o to, aby ke kontaktu, k přenosu ať již zkušeností, myšlenek nebo něčeho stejně těžko zachytitelného jako u virové nákazy došlo.

V rámci celoročního programu Galerie Kurzor se otevírají velkorysé možnosti. Ale i tady se mohu pohybovat na hraně, pochybovat, hromadit a měnit. Zajímají mě nejen umělci a diváci, ale právě vztahy, nejen pocity, ale také proměna, čas, který netrávím jen díváním se, ale ještě víc hledáním souvislostí, volím možnosti, orientuji se, něco chci, něco mě zase překvapí.

Samotná orientace v současném světě se stává hlubokým problémem. Změna klimatu, epidemie, politické kauzy a zodpovědné chování. Jako bych měl neustále zaujímat postoj, být připraven, informovat se a nezhroutit.

První z výstav otevírá možnosti orientace, opory, hledání kontextu, viníků i detektivů. Právě detektivní vyprávění se stává širší metaforou. Nejde už o prostý zločin, ale o řetězec problémů, který nelze nikdy zcela rozplést a nalézt klidný řád.

Jako by se krize, problematičnost a komplexita staly zcela normálními výchozími podmínkami. Jako bychom potřebovali mnohem širší horizont, aby bylo možné vidět a zasadit vše potřebné. Dost možná jde o planetární perspektivu, zážitek, který astronauti často popisují jako overview effect, uvědomění si určité provázanosti a sdílení.

Umění může přispět nejen obecnou schopností problematizovat, ale mimo jiné také skrze forenzní obrat, ekologické motivy, hru s přítomností věcí a materiálů oproti tradičním „reprezentacím“ nebo „obrazům“.

Druhou výstavní kapitolu otevírají vyprávění o budoucnosti, která prošla zásadními změnami. Už není plná vizí a možností, jako by nejen v naší pop kultuře získávala temné apokalyptické odstíny. Další změnou je neustále se přibližující horizont krize, nebo dokonce konce světa. Jako by již nešlo o nějakou vzdálenou budoucnost, ale o něco, čeho jsme my už součástí.

Konec světa není nějakým terminálním stadiem v budoucnu; je něčím, co často zakoušíme již dnes. Celoplanetární hrozby a naše každodenní rozhodnutí se nebezpečně přibližují. Dystopické a realistické příběhy splývají.

Předpokládanou třetí kapitolu rámuje snaha vypořádat se s dalším – a z hlediska filmu tím vůbec nejpopulárnějším – žánrem, totiž s žánrem superhrdinů. Maskulinní i feminizovaní strážci pořádku se postaví všem galaktickým hrozbám – ale co se stane s naším vlastním jednáním? Jak umění zareaguje na zvláštní směs politiky identit, kultury celebrit a hladkého fungování kapitalismu?

Na závěr, v rámci čtvrté kapitoly, chci otevřít možnosti hudby. Ale ne jen tak, jde o určitou situaci a zkušenost. Možná půjde o klub anebo o párty; o momenty prchavého, a přece drtivého štěstí, které nesouvisejí jen s rytmem, tancem nebo s bezstarostnou konzumací alkoholu. Otevírá se politický nebo dokonce utopický rozměr; hudba mění naše naladění, rychlost i identitu.

V celém cyklu čtyř výstav mají velkou roli i postupně vydávané knihy. Možná půjde o filosofické průvodce danými tématy, ale jejich cílem je spíše stát se otevřenou příručkou pop-filosofie – partyzánské metody, která vyrůstá z docela banálního předpokladu. Především: abychom zachránili možnost sdílet kvalitní obsahy včetně umění, je nezbytné učit se od virálních smyček popu.

To neznamená snahu o zjednodušení nebo následování popkulturních strategií. Jde o snahu pochopit jejich roli – od vytváření různých mytologií, obrazů a produktivních zjednodušení našeho světa až po schopnost zasáhnout, synchronizovat a propojit diváky. Na druhé straně jde ale také o to otevřít a demokratizovat prostor současného umění a myšlení.