Dystopický realismus

15. 7. 2020 – 6. 9. 2020
vernisáž: 14. 7. 2020 od 18 hodin

vystavující umělci: DIS, Max Göran, Jakub Choma, Sarah Lüttchen, Agnieszka Polska, Jonáš Strouhal, Dušan Zahoranský

instalace ve dvoře: Michal Čeloud Šembera

kurátor: Václav Janoščík

Kapitola první
Konec budoucnosti

Z dětství v menším postindustriálním příhraničním městě si dobře pamatuji dobíhání domů, abych stihl další díly Star Treku. Na České televizi tehdy běžel především druhý seriálový cyklus Nová generace (1987–94), ve kterém vede posádku lodi Enterprise kapitán Jean-Luc Picard. Startrekovský vesmír spojoval ideál osvícené civilizace bez konfliktů, vesmír jako nekonečný prostor pro průzkum a porozumění neznámému, ale také společnost bez peněz, ve které jsou zdroje dostupné všem. Jde vlastně o jistou komunistickou utopii, která velmi paradoxně pasovala nejen do mého dětství, ale také do kapitalistické transformace České republiky 90. let. Poté, co se popkultura socialistického Československa se svými hrdiny, estetikou i hodnotami diskreditovala, objevilo se vakuum, prostor, který bylo nutné zaplnit novými příběhy a mytologiemi. Příběh o neproblematickém multikulturním soužití, warpový skok do idealizované budoucnosti plné příležitostí, tento potenciál využil.

Zdánlivě neotřesitelný svět Star Treku se ale v posledních seriálech výrazně proměnil. Letos odvysílaná série Star Trek: Picard (2020) se vrací k postavě Jean-Luca Picarda. V úvodní scéně hraje na palubě lodi Enterprise poker s poručíkem Datem. Otálí s odhozením, a když se ho Dat zeptá, proč váhá, řekne, že nechce, aby hra skončila. Za chvíli se celá kajuta roztřese a smete ji výbuch. Bývalý kapitán se probouzí ze snu na své vinici, bez lodi i posádky, bez dobrodružné cesty, ale i bez své známé sebejistoty a schopnosti jednat nebo dávat rozkazy. Zdá se, že hra, která končí v jeho snu, není o partii pokeru a možná ani o vzpomínce na již zemřelého přítele Data. Možná jde o hru utopie, která podobně jako při pokeru závisí na jistém blafování, na schopnosti přesvědčit někoho o kartách a ideálech, které vůbec nemusíte mít v ruce.

Ačkoli novému seriálu nechybí mnoho ingrediencí z původního startrekovského světa, rozhodně již není poháněný velkolepým plánem zkoumání vesmíru a ani lidská společnost již není sebejistá svým posláním, jednotou a mírumilovností. Naopak, ihned se začnou spřádat konspirace, konflikty a zejména pak traumatizující minulost. Jako by se původní utopická stavba rozmělnila na fragmenty dystopie. Jako by budoucnost zabydlely problémy a obavy namísto plánů nebo vizí.

Kapitola druhá
Mluvit o kapitalismu

Jednou z nejopakovanějších vět současné filosofie je výrok, že „je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu“. Ať již jsou naše politická východiska jakákoli, tato věta říká něco podstatného o naší politické představivosti, o budoucnosti a o naší schopnosti ji sdílet. Chybí nám alternativy a vize, jako bychom opravdu byli na fukuyamovském konci dějin a museli opakovat nebo prodlužovat naši současnost. Ale slovo „představivost“ v onom výroku neodkazuje jen k budoucnosti, ale také k imaginaci, vyprávění a fikci. Jsou to právě příběhy a umění obecně, které mají neustále rozšiřovat naši představivost, možnosti, o kterých přemýšlíme, po kterých toužíme, anebo se jich naopak bojíme.

V současnosti přitom probíhá velký souboj o naši budoucnost. Jsou zde konzervativci, populisté, pravice, nebo dokonce extremisté a reakcionáři smíření s koncem budoucnosti. Žijí ve světě, jehož jednoznačné obrysy (státní i kulturní hranice) a hlavně identity (národní, rodinné, náboženské, ale i genderové) se rozmělňují a ztrácí. Jejich možná nejčastější reakcí je obracení se do více či méně idealizované minulosti, ve které „vše mělo svůj řád“ a bylo jasné, kdo jsme my a oni.

Naopak druhý tábor, obvykle spojovaný s liberální levicí, chce stále pokračovat v různých emancipačních procesech a nutně proto chápe budoucnost jako otevřenou dalším možnostem. Náš společenský čas je trhán na kusy v tomto zápasu, kdy jedni chtějí dál a druzí zpět. Přemýšlím, jak v takové situaci tedy mluvit o kapitalismu (tak, abychom nesklouzli jen k levicové kritice a pravicovému mlčení)? A jakou roli má v tomto mluvení o kapitalismu umění?

Kapitola třetí
Blízké dystopie

Mark Fisher, který zmíněný výrok zpopularizoval, jej spojuje s takzvaným kapitalistickým realismem – jde o „všeobecně rozšířený pocit, že kapitalismus je dnes nejenom jediný životaschopný politický a ekonomický systém, ale také, že je zhola nemožné byť si jen představit vůči němu nějakou koherentní alternativu“. Ale dnes, více jak deset let od vydání Fisherova Kapitalistického realismu, je situace trochu jiná. Stále větší spektrum lidí je ochotné o kapitalismu přemýšlet kriticky. Problémy se nejen množí, ale také dávají do souvislostí. Již není nutné jen poukazovat na limity této společenské představivosti (Jameson, Žižek, Fisher, Berardi, v umění pak  Claire Fontaine nebo Bernardette Corporation), ale stále častější jsou i úvahy o světě po kapitalismu (McKenzie Wark, Paul Mason nebo Metahaven, Postcommodity či Futurefarmers).

Zatímco v roce 2009, kdy Fisher svou knížku publikoval, mohl být kapitalistický realismus vnímán jako konsensuální celospolečenská struktura, dnes již má tato globální stavba vážné trhliny a průrvy. Ukazují na čím dál tím větší napětí zejména mezi těmi, kteří dále šplhají po kariérních, finančních, ale i afektivních a estetických žebřících, a těmi, kteří reagují na strukturní problémy celé budovy – od ekologických krizí přes neokolonialismus až po toxický vliv konzumu na naše identity a schopnost sdílení.

Naše soužití s kapitalismem má čím dále temnější obrysy, od všudypřítomné globální klimatické změny přes zvýšený výskyt psychických poruch až po vyčerpání a úzkost, které se dostávají i do nejvyšších příček popkultury (od xanaxového rapu Lil Peepa a Yung Leana až po nostalgický pop Lany del Rey a Adele). Myslím, že máme dost důvodů mluvit dystopickém realismu. Koneckonců, samotné dystopické příběhy, filmy a seriály jako by již neobývaly nějakou vzdálenou budoucnost, ale děly se nyní.

Asi nejsilnější podobu tomuto trendu dává série Roky a roky (2019), britská směs rodinného vztahového sitcomu a temné vize blízké budoucnosti. Rodina Lyonnových z Manchesteru tu prožívá osobní, kariérní i psychická dramata zarámovaná táním posledního grónského ledovce, využitím „deepfake“ manipulací, šířením xenofobie a návratem disciplinačních a totalitárních technik do celé Evropy. Šokující přitom není spekulace s politickými podmínkami, ale spíše realismus napínající se mezi fikčním světem seriálu a naší současnou realitou.

Kapitola čtvrtá
Vzdálená realita

Právě pojem realismus je v onom sousloví zcela klíčový. Obvykle označuje snahu „věrně reprezentovat realitu“. Ale po dvou stoletích kritické filosofie (od Kanta přes Benjamina až po Barthese nebo Flussera) víme, že svět reprezentací, naše kultura, si mnohem spíše vytváří vlastní realitu, než aby věrně odpovídal nějaké objektivní fyzické skutečnosti. Realismus je proto napnutý nejen ke světu, jaký je nebo byl, ale i k budoucnosti; není jen popisem, ale také touhou a očekáváním. Každá kultura vytváří své realismy, velké pokusy popsat, dekódovat, ale i ovlivnit a vytvářet sdílenou realitu.

Jacques Lacan tvrdí, že realita vždy zakrývá reálno. Je filtrem, symbolickým řádem, který nás orientuje, pojmenovává věci i vztahy kolem nás a zabydluje nás ve světě. Naopak reálno číhá tam, kde reality, popis nebo vysvětlení selhávají. Je něčím, čeho se bojíme v hororovém vyprávění ještě předtím, než se ukáže, co to vlastně bylo. Je strachem z něčeho, co se vymyká naší schopnosti poznávat, orientovat se nebo pochopit.

Pokud kapitalistický realismus znamená (pop)kulturní snahy překrýt problémy sladkým, blyštivým povrchem, pak dystopický realismus se zabývá právě oněmi přeryvy, prasklinami a rýhami; místy, kde povrch dává tušit napětí, úzkost nebo střet. Vůbec tak nemusí být „dystopický“ ani temný nebo na budoucnost orientovaný, není nutně ani kritický, aktivistický nebo smutný. Naopak, často se může chopit možností artikulovat afektivní, silný a pozitivní jazyk. Jde o snahu tvořit a žít s problémy našeho světa.

Kapitola pátá
Poušť a umírající auta

Motorkáři jezdící americkou pouští, poraněná zvířata, geografické i společenské okraje Los Angeles nebo závody monstertrucků, to vše sledujeme ve videoinstalaci Maxe Görana Assholes live forever (2019), která už svým názvem spojuje deziluzi a naději, sebepochybování i aroganci, outsiderství i spásu. Obrazy, které jako bych si pamatoval ze Šíleného Maxe nebo z jiného dystopického světa, se živě spojují s naší vlastní současností. Nejsou temnou vizí budoucnosti, ale zábleskem svobody a úniku, zvláštním a paradoxním momentem štěstí vytěsněného mimo mainstreamové hitparády konzumních hodnot.

Podobně také Sarah Lüttchen používá kapoty nalezené na vrakovištích. Nejde jen o hesla a popovou estetiku, ale i o konkrétní příběhy, které za sebou jednotlivé kapoty mají. Auta byla u zrodu naší orientace na budoucnost. V roce 1908 na blátivé americké cesty vyjíždí Ford Model T, první masově prodávané auto, a zároveň Filippo Tommaso Marinetti píše manifest futurismu. Civilizace spěchá do krátkého 20. století, které rámuje nejen první světová válka a konec studené války, ale také víra v budoucnost a utopie.

Dnes už utopické příběhy a programy vnímáme jako naivní, nebo dokonce zcela zdiskreditované krachem reálného socialismu, který lidé mylně spojují s utopií komunismu. Kapoty Sarah Lüttchen tak působí jako jisté loučení se s dobou nafty a budoucnosti. Auta a motorky nás už nevezou k lepším zítřkům, snad jen na opuštěné vrakoviště nebo do pouští periferie Los Angeles. Možná budeme o dnešní situaci jednou uvažovat jako o době úniků a dystopie, ve které umírají celé ekosystémy, ale motorky, auta, outsideři a magoři sní o věčném životě.

Kapitola šestá
Nejhorší vtip ve vesmíru

Dystopický realismus tedy podporuje určitý heroismus, ale jde spíš o hrdinství úniku; je tu nadšení a energie, ale nejsou využité, třaskají jako v naftou přeplňovaném motoru; plno krásy, která ale ani nenaplňuje, ani nemá nějaký program; zbývá se jen dívat. Právě role diváctví a neschopnost jednání (od globálních problémů s klimatem až po vnitřně rozdělené společnosti) je dnes klíčová a je tématem videa Agniezsky Polske The New Sun (2017).

Dívání nám dává určitý komfort a odstup, ale na druhé straně je i nebezpečné. Nutí nám perspektivu a s ní i názory a utváří náš svět. Když se rozhlížíme, může se snadno zdát, že všechno je v pořádku. Lidé hledají stín, mluví spolu, auta i tramvaje dál jezdí v obvyklých trasách. Ale třeba Slunce se dívá na rozklad našeho systému, environmentálního, možná i politického. Vidí moje prsty, psa na ulici, tvůj překvapený výraz. A kdyby mohlo mluvit, řekne: „Everything is gonna be fine.“ I když ví, že to tak není.

Empatie dříve představovala především emocionální a psychologický vztah, ale nyní se rychle vplétá do politiky, do naší ontologie. Jsem schopný cítit se Sluncem, s ekosystémy? S lidmi, se kterými nesouhlasím? Jonáš Strouhal se v roce 2018 vydal do centra Prahy v kostýmu „smutného Alzáka“. Ve staré péřovce tu a tam postával, sedl si k Národnímu divadlu, bezradně sledoval okolí. Odpovědí mu byly nechápavé pohledy, naštvání, výhružky, pěst, ale i solidarita a nabídka svačiny nebo vzkaz marketingového oddělení samotné společnosti Alza.

Jako bychom se stali nechtěnými účastníky vlastní stand-up-comedy. Veřejný prostor, vztah k životnímu prostředí i kultura konzumu se stávají velmi dlouhým a špatným vtipem. Můžeme protestovat, ale jsme to my sami, kdo je na pódiu.

Kapitola sedmá
Vím, že mluvím abstraktně

Jedním z největších paradoxů dneška je napětí mezi stále se zplošťujícím, zjednodušujícím jazykem (pod tlakem srozumitelnosti, efektivity, manažerializace, ale i globálního konzumu) a složitou, fragmentární komunikační situací či sítí (od rozporů, mediálních bublin, až ke konspiračním teoriím, hoaxům, postpravdám a informačním válkám). Ukazuje se, že abstrakce a koláž nejsou jen tradičními uměleckými strategiemi. Čím dál víc je musíme využívat v každodenním životě a komunikaci. Přizpůsobujeme se drtivému tlaku naší „ekonomie pozornosti“, abstrahujeme, zjednodušujeme, z myšlenek a pocitů se stávají fráze či slogany, z filosofie a umění třeba marketing. Na druhé straně je ironická hra referencí a zmnožení, touhy, apropriací nebo simulaker.

Prvním směrem se vydává instalace Dušana Záhoranského Libor, věž sémiokapitalismu (2019). Kruh mě nutí se rozhlédnout, zastavit a spojit si věci. Jsou to právě metafory cirkulace, cykličnosti a kruhu, které spojujeme s kapitalismem, se střídáním práce a konzumu, s pohybem zboží, kapitálu a lidí, s absolutní deteritorializací, složitou provázaností a zároveň jednoduchostí vykrouženého tvaru.

Naopak Jakub Choma využívá svá tableaux ze série Living the Gimmick (2018) ke kombinaci mnoha prvků, od materiálů přes symboly až po krátké mantry, které lze spojit s kapitalismem, stejně jako s jeho radikální kritikou. Plocha obrazu ohýbá svůj okraj, a dokonce natahuje ruku. Ukazuje dál, k dalšímu seriálu, politickému hnutí, skryté touze, k recyklaci materiálů i myšlenek, ze světa malby a imaginace na naši repetitivní a diváckou realitu.

Kapitola osmá
Emancipace dystopií

Velmi podobně pracuje se svou platformou kolektiv DIS. Videa na jejich portálu dis.art využívají prostor současného umění, 3D vizuály, komerční estetiku i kritický kapitál současného myšlení, aby útočili na mnoha frontách současného boje s kapitalismem. Může jít o ekologii, prekariát, anestetiku konzumu nebo politiku identit – dis.art mobilizuje kritiku současnosti a ozbrojuje naše vědění zbraněmi umění i marketingu.

Kritika spolu s krizí, umění ve spojení s politikou, dívání se [gaze] vedle neschopnosti jednat, tvoje já s politikou identit, ty všechny se stávají ambivalentní a krásnou tapetou obývacího pokoje, kterému říkáme 21. století. Je třeba být opatrný na to, koho si zveme domů. Může nám zničit naši planetu nebo nám změnit život. Může být příliš kritický (ke kapitalismu, k nám), než se sluší a patří. Dystopie jsou takovým nevítaným, znepokojujícím, a přesto zábavným a dnes již důvěrně známým hostem.

Pokud pravicově orientovaná politika, mainstreamová a konzumní kultura zdiskreditovaly utopie – je čas vrátit se k dystopiím – ale ne s obavami nebo výstrahou. Naopak je nutné k nim najít přátelský a intimní vztah. Pokud se ještě donedávna dalo tvrdit, že žijeme v „nejlepším ze všech možných světů“, můžeme dnes přijmout hlubokou problematičnost a hrubost dneška a brát ji jako výzvu k dalšímu zápasu.

Václav Janoščík


Galerii Kurzor podporují MKČRMagistrát hl. m. PrahyStátní fond kultury ČRMČ Praha 7 
partneři: Kostka stav
mediální partneři: ArtMapjlbjlt.netUMA: You Make Art

 

 

Dystopický realismus; grafika: Linda Dostálková

Centrum pro současné umění Praha, o. p. s. | www.fcca.cz | info@fcca.cz | CSU Praha: Zásady zpracování osobních údajů