Marie Lukáčová: Moréna Rex &
Jiří Žák: The Incantation of the Real

22. 3. – 28. 4. 2019
vernisáž: 21. 3. 2019

kurátorka: Edith Jeřábková 
performance: Yazan Set Abouha      

Rozhovor Edith Jeřábkové s Marií Lukáčovou

Vystavená práce Marie Lukáčové Moréna Rex je realizována přímo pro Galerii Kurzor a patří do série rapujících videí autorky, které byly nedávno ke zhlédnutí v galeriích Futura a Kostka.

Název Moréna Rex je ke čtení tvé výstavy hermeticky instrumentální. Zní jako jméno ženské raperky a je složeninou dvou slov evokujících velké věci. Morény jsou akumulační geologické útvary vznikající v dlouhém čase pohybem ledovců. Rex pak má velký referenční rádius, který poukazuje asi hlavně k moci a patriarchátu a také k předdemokratické formě státního uspořádání, k říši či království. Chceš touto sociální imaginací žen s magickými schopnostmi vyprávět o nějakém konkrétním společenském posunu?

Baví mě přemýšlet nad tím, jak porazit vžitou heteronormativitu, kapitalismus, latentní patriarchát, co jsou všude kolem. Tak nějak pozoruju možné scénáře a nejvíc mě baví právě ty, kdy se „nevyhrává“ zajetýma postupama, jako je válka, rvačka, davová revoluce, ale právě nějakýma feministickýma strategiema, jako je smích nebo rozhovor. Nevím, jestli k nim patří i obraz a video. Sami o sobě asi ne, ale když se využijou nějak autenticky kriticky, a když jich je pak tuna, mají podle mě celkem potenciál. Přemýšlím o tom, jak změnit normy pozvolna a potajmu, nejlíp tak, aby si nikdo ničeho nevšiml, ale zároveň, aby ty změny doprovázela diskuze a byly vítané, ale možná to fakt bude muset celé bolet. Těžko říct.

Moréna Rex zřetelně odkazuje na spojení země a moci, což zase poměrně přímočaře navádí k teoriím, které dávají do souvislosti kapitalistické procesy privatizace půdy s hony na čarodějnice, jak je popisuje například Silvia Federici ve své nové knize Witches, Witch-hunting and Women. Znovu tak otevírá problematiku, kterou již zpracovávala v populární knížce Caliban and The Witch, kde na příkladu současných honů na čarodějnice v Indii, v provincii Adivasi, Nepálu, Papui-Nové Guineji, v centrální Africe, Islámském státě či Saudské Arábii ukazuje, jak jsou vztahy mezi tržními mechanismy a oslabením působnosti žen provázané a jak při tom dochází k destabilizaci teritoriálních, kmenových i rodinných vazeb. K čemu tyto reference používáš ty? Jak se propojují se zobrazenou ekonomickou sférou?

Nevlastním žádnou půdu, tak snad nebude důvod mě nějak nahánět. Přemýšlím nad touhle otázkou už hodinu a 43 minut. Než ji dočtu, ozve se z vedlejšího pokoje pláč našeho Edy. Odcházím ho utěšit, ale zapomenu, na co ses ptala. Pak se vrátím, znova to čtu a celá situace se opakuje. Zkouším si to v hlavě udržet, ale fakt mi to nejde. Teď, o půl jedné ráno, kdy už má Edos dávno spát, vznikají frustrace. Je spousta možností, jak s nima bojovat. Abych se jich zbavila, často jsem rozbíjela náš byt, nejdřív trhala záclony a potahy, pak raději bodala nožem do dřevěného prkýnka (to aby se nic nezničilo). Už to leze do peněz, a tak zkouším čarovat. Nejdřív jsem to dělala jako odplatu těm, co mě nepustili s batohem na zádech a dítětem na břichu sednout v MHD, ale to pak končilo moc zlou karmou. Spadnul mi telefon do záchoda, rozbila se pračka a spousta nádobí, pak jsme dokonce měli blechy. Tak už zkouším čarovat jenom pro lepší časy.

Tato výstava je součástí rozsáhlejší autorské série a předcházejí jí práce nedávno vystavené v galerii Futura a současně také v galerii Kostka. Jaký vztah v ní má magie, kapitalismus a sexualita a jaká je dějová linka tohoto rapového „videomuzikálu“, abych převzala tvůj termín?

Děj Moréna Rexu se odehrává v konferenční místnosti nebo v nějakém thinking labu, kde partička lidí spekuluje se svýma penězma. V podstatě to dělají hodně intuitivně, podle nějakých dílčích informací, obrazů nebo pocitů a prosí svůj cash flow, aby nekonečně rostl. Čím víc peněz mají, tím má jejich rozhodnutí větší dopad na krajinu nebo na ostatní lidi, ale to oni nijak neřeší. Jenom dál pumpujou energii do forem zisku.

Často se ve své práci věnuješ studiu možných společenství, společenství žen. Jaké předobrazy a obrazy společenství má tvoje generace nebo kam pro ně saháš ty sama, třeba i konkrétně v tomto vystaveném videu a murálu?
Nám v bývalém socialistickém prostoru obrazy takovýchto feministických představ chybí, vybavíme si filmy nové vlny, oddělenou scénu ženských lázní plnou klevet, péče o svá těla a kolektivního ženství v kontrastu s klerikálním, kořistnickým a zpolitizovaným světem mužů ve filmu Kladivo na čarodějnice nebo zidealizované obrazy žen socialistické práce. Případně máme také dokumentace: procesy s Miladou Horákovou, ženy v disentu, které z důvodu politické represe odložily problémy žen na dobu pozdější. Nebo vnímáme individuální vstupy žen na místní a mezinárodní uměleckou scénu v 90. letech.

Mám teď období větší samoty, než jsem bývala zvyklá, tak zrovna nemůžu mluvit o kolektivitě, i když si myslím, že je hodně důležitá pro orientaci ve společném prostoru, organizaci a dobití energie, na druhou stranu ale energii také bere a na své členy může působit i destruktivně. Každopádně ta cash flow, o které Moréna je, není otázkou mojí generace o nic víc než kterékoli jiné. Spíš jenom už její vazby nejsou tak napřímo dohledatelné a viditelné. Ve videu a v práci obecně se pak snažím víc soustředit na to, jakou hodnotu obraz a video vlastně má. Jestli už náhodou nejsou víc než cash anebo jestli už díky nim není cash postradatelný. Nebo zda to dnes namísto cashe není zpětné hodnocení? Nevím, každopádně se to mění a je důležité nenechat tu změnu zase propadnout korporacím. Jinak, nehledám nerovnosti přímo v souvislosti s ženským tělem. Hierarchie jsou všude – jak ve slamu, raperském gangu, tak i na úřadě. Myslím, že nejdůležitější je tyhle fakapy příjemně nabourávat.

Důvod, proč jsem pro dvojvýstavu oslovila tebe a Jirku Žáka, je váš vztah k naraci, který máte oba svůj a oba velmi silný. Pokaždé mě velmi zajímá, jak tvoje vyprávění ovlivňuje tu obrazovou výstavbu, jaký je vztah mezi slovem a obrazem? V případě Moréna Rex mám pocit, že příběh je od začátku obrazový, přesto má ale výrazné literární kvality a kombinuje proklamace s reflexivitou a dokumentárností, byť na úrovni snu nebo paralelních představ.

Nevím vlastně, jestli v mojí práci vůbec existuje vztah mezi obrazem a slovem. Mám spíš pocit, že vytvářím dvě sdělení jednoho pocitu. Nerada bych, aby se ty linie doplňovaly, ilustrovaly nebo na sebe jinak reagovaly, chtěla bych, aby vedle sebe prostě jen existovaly.

Čím je rap dobrým žánrem pro feministické nebo antikapitalistické nebo umělecké a angažované komentáře a proklamace?

To nevím. Docela to vypadá, že je spíš dobrý k tomu, aby hodně dobře sypal prachy.  Tak třeba k tomu.

Tvoje rapování se zdá být záměrně neagresivní, oslabující tento machistický žánr – na jakou odnož rapu navazuješ? 

To spíš proto, že přirozeně a od podstaty neumím rapovat, takže tím celkem obstojně oslabuju žánr. Ale jinak se snažím sledovat, co jde. Můj vzor je Niki Minážová a Dokkeytino. Chtěla bych být jako on, ale vypadat líp.


 

Rozhovor Edith Jeřábkové s Jiřím Žákem

Vystavená práce The Incantation of the Real představuje nejnovější projekt Jiřího Žáka připravený pro Galerii Kurzor. Některými aspekty navazuje na jeho starší díla, jako například na výstavu a stejnojmenné video Rozštěpený epistemolog, ale současně se od dosavadního směřování autora také liší.

Tato nová věc je nová i pro tebe, a to nejen důrazem na prolínání zvuku, hudby a textu, ale také poměrem politického obsahu a prostoru, který je věnován způsobu jeho komunikování a prožívání. Tento halucinogenní útvar, kde se již nacházíme v momentu prožívání krize, která je současně klimatická a současně politická (což mi přijde důležité, že není odpolitizovaná), je směsí návodů, rad, osobních prožitků, zpráv nebo zpovědí citovaných skrze pop-kulturní hudbu (Rihanna, Tommy Johnson) a autorských zvuků, obrazů a hudby. Jak jako umělec přemýšlíš o nutnosti spojit individuální prožívání a podmínku globální akce?

Politické, společenské a environmentální problémy (na lokální i globální úrovni) dlouhodobě vnímám a prožívám jako existenční a existenciální. Vyplňují horizont mého uvažování a já se k jejich různým aspektům vztahuji ve většině svých prací. I když se někdy věnuji třeba historickým tématům, tak vždy v návaznosti na žitou přítomnost. Přibližně poslední rok a půl pracuji na výzkumu, který se krom jiného zabývá i středoevropskou (potažmo českou) identitou ve vztahu k identitám mimo-evropským (zjednodušeně řečeno). 

The Incantation of the Real​ je tedy pro mě vlastně dost osobní odbočka. Téma klimatické krize, které bedlivě sleduji, je jedním z těch existenčních rámců, které vnitřně prožívám. Tato práce je do určité míry i verbalizací vlastní úzkosti, jež je s tím spojená. Ona slavná feministická teze, že osobní je politické, platí i vice versa – a v případě klimatické krize naprosto a bez výhrad. To, že většinová společnost to tak také necítí, je bohužel velké selhání politiků a médií. Abych odpověděl na tvou otázku: individuální prožívání krize (ať už je jakákoliv) je dle mého názoru nutně jednou z podmínek vykonání akce – na lokální úrovni rozhodně, u té globální se to tím měřítkem samozřejmě komplikuje.

V občanském životě se snažím podporovat a pokud to jde, tak i participovat na sociálním a environmentálním aktivismu. Ale aktivistou bych se nenazval. Vážím si práce, kterou odvádí například lidé z hnutí ​Limity jsme my​ nebo z ​Kolektivu 115​, kteří se těmto problémům věnují naplno. A jsem také rád, že výše zmíněné skupiny pohlížejí na environmentální a sociální problémy jako na spojité nádoby. Jsem totiž přesvědčen, že je nelze  oddělit.

Co se týče role umění v kontextu klimatické krize, jsem spíše skeptik. Je dobře, že se umění environmentální katastrofou zabývá, ale jeho dopad a vliv bude omezený. Důležité je svou energii věnovat angažovanosti v občanském životě, spíše než danou věc pouze reflektovat. Proto bych ani sám neoznačoval svoje umění za angažované – politickou či intelektuální pozicí snad ano, ale to nestačí. Angažovanost by podle mě měla aktivně zasahovat do společenského těla, a to je mnohdy produktivnější udělat jinak než skrze umělecké prostředky. Umění není utilitární nástroj politiky. Umělecké instituce a umělci by ale měli svůj společenský status využívat k politickému tlaku správným směrem.

Ty jsi byl nedávno v rámci Institutu úzkosti na rezidenci v Ammánu. Tvůj výzkum „Epilog dlouhého přátelství“ byl sice zaměřen na historii československého vývozu zbraní do Sýrie od 50. let do roku 1989, jak ten pobyt ale ovlivnil i aktuálně vystavenou práci?

Řekl bych, že zásadně. Osobně pro mě bylo důležité poznat arabský kontext z první ruky. Co se vystavené práce týče, to ovlivnění příchází ve více rovinách. Když jsem na podzim 2018 přijel do Jordánska řešit svůj výzkum, zasáhly některé oblasti této pouštní země bleskové povodně, při kterých umírali lidé. Tamní odborníci tyto pohromy přímo spojovali s klimatickou krizí. A tahle situace vždy tak nějak přebývala na pozadí všech témat, nad kterými jsem tam přemýšlel.​ The Incantation of the Real​ je proto i ve svém narativu částečně situována do této blízkovýchodní oblasti.

Další důležitou věcí bylo poznání našeho evropského privilegia, s nímž k některým environmentálním problémům přistupujeme. To se týká hlavně takzvaného etického konzumerismu, který považuju za politicky problematický a který má v rámci umění často blízko k morálnímu kýči. Jeden příklad za všechny: když někdo v Evropě volá po tom, aby se nekonzumovala balená voda, pak tento požadavek v kontextu Jordánska znamená, že prostě nebudete pít žádnou vodu. Luxus etické volby si země, která trpí zoufalým nedostatkem vodních zdrojů, bohužel nemůže dovolit. Etický konzumerismus se tedy ani zdaleka nedá brát jako univerzální řešení environmentálních problémů. Ty jsou totiž jako gordický uzel svázány s těmi sociálními a geografickými a budou vyžadovat komplexní a strukturální řešení.
Poslední zásadní vliv pobytu v Ammánu na ​The Incantation of the Real ​je čistě osobní. Navázal jsem tam přátelské vztahy, které chci udržet, a jeden z nich se ve formě spolupráce promítl i do díla samotného. Umělec Yazan Set Abouha, který se ve své praxi věnuje průniku mezi kresbou a performance, se na věci podílel jako herec, zpěvák a částečně také autorsky.

Co naznačuješ tím jazykovým mísením? Máme tomu mísení konkrétních kulturních narážek rozumět jako obrazné výzvě, nebo jako komentáři k tomu, že jsme v tom všichni stejně? A jsme?

Co se týče mísení jazyků, nejsem si jistý, jak na to odpovědět. Nemám to úplně racionalizované, na to je pro mě brzy. S různými jazyky jsem pracoval už v minulosti (od angličtiny, němčiny až po portugalštinu), vždy v nějaké návaznosti na téma či narativ, který jsem řešil. Tady je to intuitivnější. Jediné, co k tomu můžu říct, je banalita typu, že každý jazyk je médium svého druhu, a rozhodnutí použít jiný než ten mateřský proto povahu díla zásadně ovlivňuje.

Co se týče druhé části tvé otázky, tak ne, nejsme na tom všichni stejně (jak jsem už naznačil dříve). Klimatické krizi sice čelíme všichni, což nás spojuje, ale podmínky, ve kterých žijeme, jsou diametrálně odlišné, a právě ty přitom určují naše možnosti, jak jí čelit.

Můžeš nějak popsat jednotlivé zvukové a obrazové vrstvy, které se v tomto díle prostupují?

Nechci to příliš analyzovat. Scénář, který pro ​The Incantation of the Real​ vznikl, je zčásti narativní a zčásti má formu jakéhosi zaříkávání a vyvolávání nebo zažehnávání a zaklínání. Je poetický, ale obsahuje i faktické reálie a skutečnosti. A taky s chutí ukazuje prstem na viníka.
Zvukově je pak koláží různých nahrávek z terénu ve spojení s hudbou a sound-designem od hudební producentky Enchanted Lands.

Obrazová část, respektive těch pár televizí, které jsou na výstavě přítomny, je spíše autonomní a ne nutně provázaná s textem. Určitě by se dala více rozklíčovat a interpretovat, ale já to dělat nebudu. Jsou to drobné vizuální akcenty, ale to hlavní leží ve zvukové krajině, která je obklopuje.

Jak ses zmínil, spolupracoval jsi se dvěma dalšími lidmi, můžeš je představit a říct, jak spolupráce probíhala?

Do výsledku se výrazně otiskl příspěvek hudební producentky Enchanted Lands, která působí tady v Praze. Oslovil jsem ji, protože se mi líbí její tvorba, do níž se promítají různé vlivy elektroniky, ambientu až k ASMR samplům. Je to silná, atmosférická a podmanivá koláž. Přišlo mi, že její způsob práce by se skvěle hodil ke „zvukové krajině“, jíž jsem chtěl dosáhnout. Spolupráce probíhala spíše tak, že jsem ji uvedl do problému, který v díle řeším, a do celkové nálady, kterou by to mělo mít, ale výsledné řešení bylo více v její gesci. Obecně mě u spoluprací zajímá spíše to, s čím přijde druhá strana, a jak jednotlivé vrstvy zapadnou do sebe. Nejsem „control freak“.

Umělce Yazana Set Abouhu jsem už lehce představil. Jsme přátelé a spolupracovat na uměleckém díle je pro nás v podstatě také záminkou pro to, být v kontaktu. Přesto byl pro genezi věci důležitý – ať už kvůli rozhovorům, které jsme spolu vedli v Jordánsku, tak pro jeho aktivní zapojení do výsledné realizace jakožto performera a zpěváka. Jeho zkušenosti z Jordánska, citlivost k přírodě a pozoruhodná schopnost observace pro mě byla velkým přínosem.


spolupráce na video instalaci Marie Lukáčové: Kryštof Hlůže, Dizzcock, Barbora Bažantová, Veronika Weissová, Petra Jelínková, Jakub Bažant, Michael Kocáb, Filip Kraus, Michal Blecha

spolupráce na zvukové instalaci Jiřího Žáka: Jonáš Richter, Enchanted Lands, Yazan Set Abouha, Edita Valášková, Kateřina Císařová, Viktorie Vášová

poděkování: Blum, s. r. o., Emblem Hotel


Galerii Kurzor podporují MKČRMagistrát hl. m. PrahyStátní fond kultury ČRMČ Praha 7

Mediální partneři: ArtMapjlbjlt.netUMA: You Make Art

©Filip Kraus

Centrum pro současné umění Praha, o. p. s. | www.fcca.cz | info@fcca.cz | CSU Praha: Zásady zpracování osobních údajů