Daniela & Linda Dostálkovy: Kampaň

10. 5. – 16. 6. 2019
vernisáž: 9. 5. 2019

kurátorka: Edith Jeřábková

Rozhovor Edith Jeřábkové s Danielou a Lindou Dostálkovými

To, že welfare hnutí, neboli ochrana pohody zvířat, je spjato s hnutím feministickým, je asi známo. Většina lidí má ovšem dosti vágní představy o sentimentálních ženách, často bezdětných, bez mužů nebo stárnoucích, které mají doma své zvířecí mazlíčky a chodí do parku krmit kočky a holuby. Jak jste svůj výzkumný a umělecký projekt pro Galerii Kurzor cílily? Zabývaly jste se otázkami sentimentu, a zda může být funkční? Nebo empatií ve spojitosti s právy zvířat? Sdílíte názor Petera Singera o tom, že ochrana zvířat by měla být oproštěna od „ženských“ mazlíčkovských emocí a od toho, jak jsou v současnosti emoce užívány v aktivistických kampaních na ochranu zvířat?

DD: Náš projekt pro Kurzor je výsledkem několikaletého zkoumání strategií aktivistických organizací zaměřených na ochranu a práva zvířat. Byl to tehdy film Chléb náš vezdejší od Nikolause Geyrhaltera z roku 2005[1], který vzbudil náš zájem o téma. Jednalo se o dokument, který bez jakéhokoliv komentáře sledoval technologické procesy zemědělského průmyslu s důrazem na mechanizovanou masnou produkci.

LD: Rozhodly jsme se tehdy začít používat facebook čistě jako užitečný rešeršní nástroj, sledovaly jsme velké spektrum aktivistických organizací a stahovaly si především vizuální dokumentaci kampaní a akcí od Animal Liberation Front až po útulky, které zachraňovaly zvířata z velkochovů. Musím se přiznat, že jsem to osobně vydržela zhruba dva roky, byla to opravdu smutná zkušenost, pak jsem ten proud musela redukovat. Sdílely jsme tehdy část rešeršního materiálu v rámci interní přednášky. Část dokumentace, konkrétně fotografie aktivistů ALF v kuklách, kteří v náručí vynášejí štěňata bíglů z laboratoře, vzbudila velké pobavení. Tehdy jsme si uvědomily, jak je způsob, kterým organizace svou činnost komunikují, zásadní, a měly jsme pocit, že je to oblast, která se nás hluboce dotýká a stálo by za to se jí zabývat.

DD: Často totiž přemýšlíme nad tím, jakou formu může mít aktivismus dnes, protože jeho podoby musí být přece odrazem své doby. Ne každý je schopen hraničních poloh na pomezí zákona a my se domníváme, že je možné být aktivní i způsobem, který je nám osobně blízký.

LD: Myslím, že je velmi krátkozraké vnímat ženy, které si často osvojují stárnoucí zvířata, jako iracionální a sentimentální bytosti. Při našem posledním pobytu ve Varšavě jsme vídaly starší ženu s ovčákem. Při jeho venčení krmila hejno vran, které na ni pravidelně čekalo a společně s ní kráčelo po boku psa několik set metrů do parku. Byl to neuvěřitelný zážitek. Přály jsme si ji natočit, ale měly jsme velké dilema, zda to, co chceme naší prací sdělit, je možné vyjádřit právě tímto způsobem. A není nakonec právě tento zcela přirozený akt péče efektivním altruismem, o němž Singer mluví?

DD: Ženské mazlíčkovské emoce jsou projevem, který bych úplně nepodceňovala. Je to svébytný způsob komunikace, který vytváří hodnotné pouto a je směřován ke zvířeti, nejedná se o simulaci skrze roztomilé zvířecí filtry, ale o reálnou interakci. Na videu, jež je na výstavě prezentováno, jsme spolupracovaly s cvičitelem německých a belgických ovčáků, který se netajil tím, že jeho psi jsou mu plně podřízeni. Paní, kterou často potkáváme v pražském parku Grébovka a která má již třetího ovčáka ve výslužbě, se k „narcistní“ metodě výcviku psů vyjádřila velmi kriticky. Což už je zřejmě na jinou diskuzi, věříme ale, že to, jak dnes chápeme koexistenci člověka a zvířete, je velice omezené, a že stereotypní představy o osamělých ženách, které ve svém zoufalství pečují o týraná či stárnoucí zvířata, toto omezené chápání pouze upevňují. Věříme v to, že monstrózní ženy působí jako mocný nástroj, který odráží zásadní ženskou rétoriku. Polská zoopsycholožka Simona Kossak (1943–2007) vyvinula drážní rušičku – ta měla eliminovat srážku vlaku s lesní zvěří. V knize Sága Bělověžského pralesa[2] je podrobně popsáno její fascinující soužití s divokými zvířaty na pozadí historie a vývoje polského lesnictví. Nejsou to ale jen ženy, které svérázným způsobem komunikují se zvířaty. Skvělým příkladem je třeba mužské duo ze španělského útulku Gaia.

Jacques Derrida napsal: „Monstra nelze ohlásit. Nelze říci: ,Tady jsou naši netvoři,‘ bez toho, abychom je rázem nepřeměnili na domácí mazlíčky.“[3] Po ideové stránce je váš projekt postaven na kombinaci feministické teorie monster a welfare hospodářských zvířat. Jak se tato původně humánní metafora monstra a animální stránka monstra přenáší z feministických teorií na zvířata, do estetiky aktivistů a ochranářů? Tzv. necharismatické druhy, které se netěší oblibě většinové společnosti, a je tedy těžké pro jejich ochranu či záchranu hledat prostředky, pak mohou představovat jinou, nedomestikovanou přírodu, divočinu a divokost. Kdo jsou ta monstra a jakou mají působnost?

LD: Mnohé živočišné druhy často znázorňované jako monstra se v dobách krize objevují vždy v novém pojetí, které leží mimo pomyslný hermeneutický kruh. To pomáhá osvětlit konflikt extrémů a přináší nový typ logiky. Jedním z klíčových znaků moci monstra je jeho schopnost přitahovat a odpuzovat. Tento paradox odráží lidskou zkušenost přírody v současné společnosti. Monstra nám mohou pomoci pojmenovat to, v co je těžké uvěřit, a domestikovat (a tím pohltit) to, co si myslíme, že nás ohrožuje.

DD: Úzké asociace vážící se k ženám, zvířatům a monstrozitě se často pojí k romantickým představám a přinášejí obzvláště živý vyšetřovací prostředek našeho sdělení. Protože románové příběhy se podílejí na vytváření genderové ideologie, která má podle našeho názoru v případě ochrany zvířat zřejmé opodstatnění. Zatímco obecně jsou ženy buď marginalizovány, nebo umístěny do podpůrné role, monstrózní ženy ve skutečnosti zaujímají ve svých příbězích centrální pozice. My těchto pozic využíváme i přesto, že žánr románu byl vytvořen především k propagaci rytířské zdatnosti.

Zdá se, že dlouhodobě důvěřujete metaforám a prověřujete obrazovou reprezentaci. Věříte, že současná společnost čte stále metaforicky a že se k obrazům vztahuje kriticky?

LD: Od nedávna jsme s Danielou začaly občasně ve výstavách používat takový para video formát a nazvaly jsme jej samy pro sebe anekdotou. Jedná se o zdánlivě nedbale komponované krátké video, jež je spojením záběrů, které si jen tak točíme na telefon, a záběrů, které působí, že si je točíme na telefon, ale pečlivě pro ně volíme aktéry, kostýmy a prostředí. Obsahuje vtip, ale ne úplně ten, který pobaví, někdy poučení, které se tě možná nemusí týkat. Je to takový kalibrační nástroj pro diváka.

Je vaše výstava s názvem Kampaň obrazem kampaně nebo je kampaní? Převzaly jste nebo převezmete do své práce třeba nějaké praktiky aktivistů?

LD: Kampaň odkazuje především k úsilí „někoho“ přesvědčit a/nebo také k období sklizně. Název by měl pomoci zobrazit pozadí monstra s nejednoznačnou identitou, nerespektující hranice ani přijatou hierarchii, a poskytnout prostor pro vyjádření nadvlády, agrese či naopak zájmu a péče. V našem podání jsou monstra volně inspirována tím, jak aktivisté strategizují ve snaze informovat širší veřejnost o problematice velkochovů. Tyto strategie samotné pak produkují monstra, jakkoliv dobře míněná, protože realitě jako takové stále ještě nejsme schopni čelit. Proto, pokud již má být nějakým způsobem představena, tak jí předchází úvodní příprava na to, co má být zhlédnuto. A my pak vědomě pracujeme právě s těmito metaforami a při jejich vytváření si uvědomujeme, jak složitě uchopitelný a choulostivý kontext to je.

DD: Naší práci je blízký fenomén tzv. biomimického marketingu, tedy využití obrazu přírody k vytvoření produktu. V našem podání to má mírně převrácenou logiku, protože jedním z „produktů“ této výstavy jsou koryta, která jsou adjustována ve výšce přizpůsobené člověku, nikoliv zvířeti. 

Ve vaší práci je pro mě vždy dobrodružstvím sledovat, jak témata, která třeba společně i sdílíme, se plně transformují do umělecké formy, jak jimi prostoupí všechny vrstvy toho uměleckého díla včetně té estetické, která se chvíli blyští na povrchu a vzápětí noří dovnitř. Stejně tak i teoretické předpoklady, kterým na chvíli dovolíte se zjevit, pak je odpojíte a necháte pracovat populární nebo naopak nepopulární emoce, vkus, styl nebo zachycenou skutečnost. Váš přístup je kritický, ale kritiku i vypínáte a necháváte ji přeběhnout na druhou stranu. Díky tomu je také nemožné práci rozanalyzovat a ona sama pak ukazuje, jak propletená je realita a jak bláhové je k jejímu zachycení použít jen jednu metodu. Nicméně vaše výstava sestává z několika komponent, které mají – jak se domnívám – v tom celku také svou vlastní logiku a liší se i užitím médií, můžete je představit?

DD: Upřímně řečeno, jednotlivé části výstavy popisujeme nerady, protože pro nás je zcela zásadní její celkové vyznění. Ve skupinových výstavách máme často problém vystavit derivát, tedy jen jedno dílo, protože to je obvykle jakýmsi komentářem jiného, tedy nedílnou součástí celku. Také nejsme úplně zastánkyně doprovodných a vernisážových programů či komentovaných prohlídek, protože je vnímáme jako narušení pečlivě konstruované rovnováhy. Právě naše snaha o holistický přístup nás vede k neustálým dohadům o tom, jaká spojení je vhodné komunikovat a která už jsou spíš na intuitivní bázi, a tedy obtížně sdělitelná. Tady věříme v soulad s kurátorem.

LD: Náš otec dlouhá léta pracoval jako specialista v potravinářské oblasti. Často nás bral s sebou do práce, a my jsme tak mohly vidět některé procesy potravinářské výroby. Také jsme strávily několik prázdnin v mandloňových sadech na jižní Moravě – otec se později velmi zasadil o jejich zachování. Pamatuji si, že měl v devadesátých letech za úkol vyvinout a přivést na trh exotickou příchuť džemu. Už tehdy jsme jako děti pochopily, že výrobek v podstatě neobsahuje ovoce. Byla to kombinace cukru, želatiny, tresti a vysušené peckovité dužiny kiwi. Kvůli ideální umělé příchuti však navštívil několik továren ve Skandinávii. Dnes pro to existuje termín: frankenfood. Možná odtud pochází naše společná fascinace monstry.

Ta odpověď je návnadou k tomu zmínit jeden z vašich předchozích projektů, konkrétně výstavu Heroic vs. Holistic (2017). Vlastně již tady se téma výstavy zřetelně vyjevilo ve společenské metafoře identity kyselé bobule hrozna mezi sladkými a vy samy jste zde jasně pojmenovaly prostupující se oblast etiky a estetiky ve dvou koncepcích – heroické a holistické, industriální a postindustriální nebo patriarchální a post-humanistické. Chcete zmíněnou návaznost těchto dvou prací nějak přiblížit nebo uvést další projekty, které například již před dvěma lety ukazovaly problematiku environmentálního žalu, jenž se teprve nyní objevuje na naší umělecké scéně?

DD: Post-humanistické otázky věnující se zobrazování a ochraně živočišných druhů jsou pro naši práci příznačné. Téma jsme otevřely, jak zmiňuješ, na výstavě Heroic vs. Holistic, a to v podobě erotického eko-dramatu. Jednalo o skupinovou výstavu za účasti umělců Barbary Falender, Grzegorze Kowalského, Miyeon Lee a Benyho Wagnera, kterou jsme kurátorovaly v PLATO, v tehdejším prostoru bývalé prodejny textilu. Pro výstavu jsme připravily sérii video-komentářů natočených na ostrově Nisyros, kam nás pozvala organizace Are, v nichž vystupovala řecká kurátorka Nadja Argyropoulou v roli zjevení, jak se sama nazvala. Takzvaný environmentální žal, tedy profesní emoční strádání ekologických pracovníků, byl ústředním tématem videoinstalace Acid Rain & The Labours of Hercules: Capture Slay Obtain Steel (2017). Další video Invasive Species (2018), v premiéře představené v Galerii Kurzor v rámci předchozí série výstav Podmínky nemožnosti kurátora Václava Magida, pak zmiňovalo univerzální ideu rovnosti všech živočišných druhů. V loňském roce jsme v londýnském nakladatelství InOtherWords vydaly knihu pod názvem Hysteric Glamour, která se zabývala nutností autentického uchopení péče o přírodu, jež vyžaduje naši pozornost. Kniha byla vystavena vloni v rámci naší sólo výstavy We Are Still the Same and You Are Always More v galerii Fotograf, kterou kurátoroval Jiří Ptáček.

LD: Právě formát knihy je pro nás paralelním uměleckým vyjádřením. Ten v našem případě nevnímáme jako doprovodný katalog k naší aktuální tvorbě, ale jako samostatné dílo často specificky zasazené do celkové instalace výstavy. Začaly jsme pracovat na nové knize, která by měla vyjít koncem roku pod názvem Survival Strategies for Contrasting Species. Bude zaměřena na interpretaci vizuálních identit vybraných aktivistických skupin věnujících se ochraně zvířat. S ohledem na jejich rozmanité směřování i způsoby komunikace s veřejností chceme nabídnout uměleckou variaci jejich stávajících vizuálních kampaní, kterou bychom jim rády poskytly k případnému dalšímu užití. 

DD: Je to pro nás posun od původně zamýšlené úzké spolupráce s konkrétními aktivisty při koncepci a realizaci jejich kampaní k univerzálnějšímu modelu, který může být volně použit v praxi.


[1] Nikolaus Geyrhalter, Unser täglich Brot, Rakousko / Německo 2005, 92 min.

[2] Simona Kossak, Saga Puszczy Białowieskiej, vyd. Marginesy 2016.

[3] Jacques Derrida, „Some Statements and Truisms about Neologisms, Newisms, Postisms, Parasitisms, and other small Seismisms“, in:  David Carroll (ed.), The States of Theory, New York: Columbia University Press 1989, s. 80 (cit. dle http://hydra.humanities.uci.edu/derrida/jd.html, 1. 5. 2019).


Galerii Kurzor podporují MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7
Partneři: Kostka stav
Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net, UMA: You Make Art

Centrum pro současné umění Praha, o. p. s. | www.fcca.cz | info@fcca.cz | CSU Praha: Zásady zpracování osobních údajů