Kurátorský záměr Jana Zálešáka pro Galerii Kurzor
Na sklonku roku 2016 byla ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze otevřena výstava Against Nature: Mladá česká umělecká scéna. V koncepci Adama Budaka, jenž tuto událost z pozice kurátora speciálních projektů NG inicioval, se mělo jednat o první výstup zamýšleného cyklu, který by demonstroval „upřímný zájem galerie o sledování současného a nejzajímavějšího vývoje místní umělecké scény“. K úkolu zachytit stav nejmladšího českého umění formou výstavy oslovila NG nezávislé kurátory Chrise Sharpa (US/MX) a Edith Jeřábkovou. Pokud jsem nic nepřehlédl, na Against Nature již v NG žádný další projekt se stejnou ambicí nenavázal, a výstava tak zůstala ojedinělým „monumentem“ a zároveň mementem změn, které se v NG odehrály v roce 2019 (odvolání Jiřího Fajta ministrem kultury a ukončení pracovního poměru Adama Budaka pověřenou ředitelkou galerie).
Rozhodl jsem se vzít si tuto výstavu (coby komplexní celek vystavených prací a diskursu reprezentovaného především jejím katalogem) jako výchozí bod svého ročního hostování v Galerii Kurzor. Tím, co ve mně zažehlo pomyslnou jiskru zvědavosti, byla pasáž z úvodního katalogového textu „Měnící se přítomnost“ od Adama Budaka: „[tato přehlídka] nabízí úhel pohledu, jímž lze nahlížet a kriticky pojímat mladou uměleckou produkci; zároveň je však příslibem toho, co přijde příště, jakýmsi proroctvím, čím se bude mladá generace zabývat a jak tato generace přispěje k chápání a vnímání světa, jenž nás obklopuje a utváří naši identitu a vědomí.“ Je to smělé tvrzení. Podobně smělé (a nepochybně také trochu „divné“) je vzít toto tvrzení jako impuls k ohlédnutí zpět a položení si otázky, do jaké míry se proroctví naplnilo a kde se naopak skutečnost rozhodla proroctví vzdorovat.
Rozhodnutí zaměřit se takto výrazně na konkrétní výstavní projekt může v době rozkvětu exhibition histories/studies působit docela akademicky, ale má i osobní rovinu. Podobný „apropriační“ přístup jsem si již vyzkoušel u projektu Vzpomínky na budoucnost II (2013), v němž jsem navazoval na výstavu Karla Císaře Vzpomínky na budoucnost (2009). Vrátit se ke stejné strategii, ale posunout ji jinam, je pro mě velká výzva. Přelom let 2016/2017 je pro mě zároveň důležitý jako zlom v osobním životě. Síť vztahů a vazeb, již jsem během let institucionálně ukotveného a později nezávislého kurátorství budoval, se v posledních čtyřech letech proměnila z živého, různými směry přirozeně rostoucího „těla“ v něco daleko statičtějšího. Mnoho vztahů bylo přerušeno nebo se ocitly v limbu, kdy sice nebyly ukončeny, ale nemohly ani dále existovat tak jako dosud (rodičovství, částečné pobývání v zahraničí, nastoupivší efekt generational gap…).
Stejně jako výstava Against Nature nedostala v programovém plánování NG pokračování, tak se i moje kurátorská práce v jistém momentu téměř zastavila, zůstala napřímená směrem k budoucnosti, která ale zatím nenastala. Nabídku postavit roční program v Kurzoru bych mimo jiné rád využil k tvůrčímu oživování a obnovování zchřadlých vztahů a vazeb. Návratem k výstavě, která nebyla „moje“, se chci vyhnout sentimentu, který při naplňování právě zmíněné motivace hrozí. K výstavě, k dílům na ní vystaveným, k umělkyním a umělcům a v neposlední řadě také ke kurátorce výstavy Edith Jeřábkové, která o mé troufalé ambici ví, mohu přistupovat s hlubokým zájmem, ale také s jistým odstupem (který se nicméně už v této přípravné fázi rychle zmenšuje a brzy se možná ukáže, že právě tato představa možnosti zachování odstupu je neudržitelná).
---
V celoročním programu se chci k Against Nature jako ke zdroji vztahovat dvěma základními způsoby. Ten první je svým způsobem akademický, badatelský – bude to ovšem bádání bez předem definované metodologie. Zde se otázka, jak se vrátit k původní výstavě, otevírá naprosto explicitně a již předem vyvstávají různé druhy problémů: liší se prostorové dispozice a kontext obou galerií. Předpokládám také, že některá z děl vystavených na výstavě Against Nature již neexistují nebo nejsou v ideálním stavu. Za pět let se navíc kariéry a životy vystavujících rozeběhly různými směry, u některých se posunuly směrem k větší profesionalizaci, u jiných již tvorba galerijního umění není tou nejvyšší prioritou.
Když Edith Jeřábková v doprovodném textu zdůrazňovala záměrnou ambivalenci názvu výstavy, zmiňovala, že Nature neoznačuje pouze přírodu, ale také přirozenost. Můžeme se ptát, do jaké míry je situování umělecké praxe do specifického rámce galerijního provozu nějakou (naší) přirozeností? Potvrzovala výstava Against Nature status quo současného umění jako praxe vystavování v galerijním prostoru, nebo otevírala také možnosti jeho kritiky? (Nikoli ve smyslu diskursivní institucionální kritiky, ale spíše v důrazu na existenciální rozměr zkušenosti se „silou věcí“, na autentický charakter zážitku s matérií, která není vyňata z komplexní sítě vztahů.)
Předpokládám, že naznačený způsob práce bude zároveň sbíráním podkladů pro finální publikaci, jež je zavedeným a očekávaným výstupem roční kurátorské rezidence v Kurzoru. Bude generovat hodně otázek a snad i nějaké odpovědi. Rozhovory a společná setkání s těmi, kdo byly/i u výstavy Against Nature, se budou propisovat jak do podoby závěrečné výstavy, tak do dílčích textů a doprovodných programů a aktivit.
Druhý způsob, jímž budu v průběhu roku pracovat, je odlišný v tom, že nezačíná u otázek, ale u předpokladů a předporozumění. Souvisí také s výše zmíněnou potřebou obnovování starých a navazování nových vztahů. Bude se manifestovat jako čtveřice výstav v komorním složení dvou až tří autorek a autorů, případně autorských dvojic. Výběr vystavujících podléhá jednoduchému klíči – v jejich tvorbě nacházím ozvuky, rozvíjení a další posouvání témat a problémů, které výstava Against Nature otevřela: téma práce a jejího statusu v kontextu umělecké tvorby a mimo ni; téma řemeslnosti; zájem o přírodní materiály a objekty a o jejich agenci; oslabování karteziánského oddělování přírodního a kulturního, lidí a věcí; možnosti kritiky mimo humanistický rámec vyprávění…
Tyto čtyři výstavy budou mít záměrně nejednoznačný status. Měly by fungovat samostatně a měly by vystavujícím poskytnout volný prostor k realizaci jejich záměrů ve velkorysých prostorách Galerie Kurzor. Zároveň ale budou všechny vztaženy k horizontu zabývání se Against Nature. S tím, jak bude výzkum související s přípravou závěrečné výstavy pokračovat, budou jeho dílčí závěry a proměňující se stav poznání/porozumění nevyhnutelně rezonovat s jednotlivými „předznamenáními“, ať již v komunikaci při přípravě výstavy nebo při uvažování o doprovodných programech a textových výstupech. Tento přístup není bez problémů a už nyní generuje citelné napětí, když není dokonale jasné, kde jednotlivé výstavy začínají a končí (a to nikoli ve smyslu dat zahájení a ukončení výstavy). Ovšem právě v tomto bodě shledávám zásadní význam roční kurátorské rezidence v Kurzoru – že je možné pustit se zde i do projektů nesnadných.