Všechno jde mimo mě

19. 5. – 11. 7. 2021

vystavující: Václav Sika, Kristina Láníková
Jan Fabián, František Fekete
kurátorky: Sráč Sam a Denisa Bytelová

Užít si blízkost a zažít pocit bezpečí.

Výstava získávala podobu postupným, vzájemným poznáváním dalšího stejného i odlišného. Vznikala v úmorném přeříkávání téhož, které nevedlo k porozumění a stalo se pouhou příští zkušeností a výchozím bodem pro náš nastávající pohyb v diskuzích a úvahách. Každé z mnoha setkání vedlo k předpokládaným událostem stejně jako k nečekaným konfrontacím. Náhradní plány byly vytěsněny původními záměry, ke kterým jsme se důsledně vraceli v téměř nezměněné podobě. Posíleni cestou vydiskutovaných polí jsme na začátku. Předložení publiku není nebezpečné, je to oslava díla.

SrS

Všechno jde mimo mě, řekl s uvědomělou odevzdaností Václav Sika ve svém sklepním ateliéru poté, co Sráč Sam položila umělcům iniciační otázku po vůli pracovat s dílem druhého. Pobídka k vystoupení ze svého já způsobila mnohá jitření.

Náš zájem o pozorování těsné provázanosti života a umění se stal neviditelnou osnovou výstavy. Procesy vzniku byly podstatné a pro výsledek určující. K její podobě jsme se blížili bez vizuálního prekonceptu. Orientací nám byla jen předchozí zkušenost s přístupem vybraných umělců. Společným jmenovatelem pro oslovení Siky, Láníkové, Fabiána a Feketeho bylo zaměstnání v kultuře, které však neodpovídá jejich vlastní profesní specializaci. Právě tento fakt vedl ke zmíněné úvaze o možnostech adaptace a schopnosti sebe sama upozadit. K otázce, zda se toto specifické rozkročení může odrazit ve větší empatii a v lepším chápání díla druhého. Dotazování zároveň směřovalo k opakovanému přehodnocování předurčených rolí, k revizi úlohy kurátora a k revizi úlohy umělce. Kompozice výstavy je díky tomu mimo své vlastní vizuální reference také zprostředkovatelem vztahu a vzájemnosti.

Výpovědí, která vyrostla z jednoduché pobídky, jsou různé formáty tělesnosti a hladiny intimity. Václav Sika byl pro svůj imaginativní potenciál nominován na pozici múzy. Inspirace a reflexe se u ostatních odehrála na mnoha úrovních, aniž by došlo k narušení autonomie jejich běžného uměleckého projevu. František Fekete se v malé sérii fotografických autoportrétů rozhodl předvést řadu sugestivních póz vedoucích k osvobození mužského těla. V ucelené sadě je kombinoval s obrazovými šumy a vyzdobil asociativními objekty Václavy Siky. Spojení vytváří napětí mezi existenciální tíhou a lehkostí hry. Kristina Láníková pracuje obvykle v textech i obrazech s tělesností distančním způsobem. Pro výstavu provedla důslednou editaci Sikových autobiografických vzpomínek. S odstupem se zaměřila na omezení a komplikace, které ovlivňují jeho život. Tento výběr pak nechala Václava Siku namluvit a ve výstavě jej zpřítomnila hlasem. Ke ztotožnění se s jeho prací došla přes serialitu a práci s odpadním materiálem. Do výstavy tak zahrnula cyklus svých kreseb odřezků kůže. Ty – stejně jako náplasti nebo lukoprenové formy – vybírá v odstínu nude, který však v jemných obrysech odřezků zůstává skrytý. Dvojice fotografií ženy v kroji a ženy ve škrabošce představuje autorské rozhraní (Sika, Láníková, Sráč Sam). Inspirací pro vznik této práce byly Sikovy Chodky. Porovnání obrazů strnulé vizuality a podivných atributů přináší množství dohadů o společenské roli žen. Jan Fabián se jako vždy pokusil vyrovnat s prostorovou a institucionální předurčeností. Do svého díla vtělil pečlivé pozorování a poznámky spoluvystavujících. Zahrnul zkušenost s manipulací, uchováváním a transportem díla. Vytvořil radikálně romantizující vizi, opustil výstavní prostor, naložil výstavu na vozík a naplánoval trasu.

Nekonečné obíhání se proměnilo v tušení a v rytmické tranzní pulzování pronajaté někým jiným, než je v našich dennostech obvyklé.

Denisa Bytelová

Galerii Kurzor podporují MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7
partneři: Kostka stav
mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net, UMA: You Make Art