Slepý Pew

Habima Fuchs, Martin Kyrych, Piotr Bury Łakomy,
Ivan Pinkava, Pavel Sterec, Jan Šerých

6. 3. – 28. 4. 2024
vernisáž: 5. 3. 2024 od 18 hodin
debata s umělci: 9. 4. 2024 od 18 hodin
komentovaná prohlídka: 28. 4. 2024 od 16 hodin

kurátor: Marek Meduna
ve spolupráci se Zuzanou Blochovou
grafik: Jan Šerých

Výstava nemá jednoznačně stanovené téma, je založena spíše na několika motivech, jejichž prolínání tvoří obrysy či trajektorie vedoucí expozicí. Jednotlivé autorské estetické rejstříky a umělecké rodokmeny spolu nemají splývat, ale ani vytvářet ostré pojmové opozice. Díla spolu sousedí a nabízejí možné cesty skrz různé úrovně diváctví, od jednoho hnízda pracně vybudovaných souvislostí k druhému. 

Některá zvířata i nové technologie za sebou zametají stopy, jiná své zdomácnění převracejí v opak, kdy pán se stává služebníkem a mazlíček či pomůcka ovládajícím. Další nesou nevyžádané a nečitelné poselství o směšném pachtění lidí i o divoce se točící Zemi, která generuje své další a další reprezentace. Podobně jako zrcadla a pohlavní styk zmnožují počet obyvatel Země. Vytvářejí varianty téhož, přilnavé sítě nespojitých příběhů, instantních narativů, které obíhají ve veřejném a současně fragmentovaném prostoru. Za plností všech splněných přání se v západní společnosti otevírá vtahující temno hluboké studny. Z jejího jedovatého hrdla stoupá vlhkost a stejně jako z vody vylezly první ryby, tak se i mnozí snaží stavět konstrukce deštníků a skořepiny kufrů do tvaru nekonečného domu, jenž je obývaný –⁠⁠⁠⁠⁠ a doufejme nikoliv posedlý –⁠⁠⁠⁠⁠ představou detektiva, který svými prsty sleduje tetelivou dálku vyznačenou modrou čárou ve výšce sto třiceti centimetrů. Jeho a jejich příběh pokračuje do té doby, dokud jim slouží paměť, než se sklerotické neurony s heknutím odporoučí. Stromy a tramvaje budou pokryty prachem.

Každá výstava vždy dílčím způsobem ukazuje ztrátu komunikace mezi autory a artefakty, potažmo mezi díly a diváky. Vedlejším efektem pokusů o domluvu je absence, absence ve smyslu prázdna, prázdna pro něco, v intenci středoevropských řečí do prázdna, prázdna jako přístřešku v nečasu, prázdna jako vše pohlcující nicoty i prázdna jako možnosti ostrova pokladů.

Habima Fuchs

Podél silnice stála zaparkovaná šňůra aut. Bolely ji nohy. Dnešní den šla celý čas po tvrdém asfaltu. Dobrovolná samota, lehký batoh s věcmi na zádech a ze všech stran se sbíhající potůčky jednotlivců ji udržovaly v tempu. Neměla s sebou mapu, ale kupodivu nebloudila. Krajina byla bez stromů přehledná. Občas odpočívala a během zastavení kreslila města za dálničními nadjezdy a věnci supermarketů. Vždyť objevovat neznámé není výsadou Sindibáda, Darwina nebo Erika Rudého. V každém je něco z objevitele. Nejdřív každý objevuje, co je sladké, slané, měkké, hladké, hrubé, objevuje barvy lesa, daleké perspektivy za o něco více než dvaceti písmeny. Pak přicházejí cesty, tváře, města a ostrovy, aby nakonec poznala svou vlastní nevědomost. Nesla si s sebou knihy, které nečetla, a jak pokračovala v putování, vracela se v mysli hlouběji do minulosti. K zapomenutým detailům, k dozlatova vyleštěným jablkům, k pokrouceným stromům mezi vesnicemi. K liškám, co dávají dobrou noc. K elementům, které chrání domácí zvířata. K zametání stop před plíživou abstrakcí. Večer si postavila v kempu svůj malý stan, vystála frontu k pultu na občerstvení a objednala si čaj. Než ho donesli, oslovili ji od vedlejšího stolu, jestli by je nemohla vyfotit. Usmívali se. Před nimi na stole ležela ručně zpracovaná mapa jednoho místa.

Martin Kyrych

Svlékli se do naha a běželi skrz makové pole. Hluk vyplašil hejno špačků a uživatele fentanylu. Se smíchem se zhroutili na zem. Nemůžu popadnout dech. Já taky ne. Nutkání je nepříjemně píchalo pod bránicí. Okolo se kolébaly moudré makovice s nákladem světové kvality. Přelistovali. Ze záchodu tekla krev a splašky. Toaletní papír samozřejmě žádný. Věšák na dveřích byl urvaný. Prohlížel si nejnovější zprávy z feedu sítě X. Západní levicoví liberálové pochodovali za práva. Jiní s malým j mluvili o poslání a úkolech. Teorie mohla nabízet pozoruhodné podněty, ale plodila spíše obludnosti a muzeální artefakty. V komentářích někteří dodávali, že zlo jsou skořápky starých světů. Lid dával populistům odpuštění. Hříchy neblahého charismatu byly zapomenuty v proudu kalné, líně se valící řeky. Vzteky vytrhl knihu z vazby, nemohl uvěřit tolika temným koutům humoru, příliš mnoha fasetám ironie. Detektivův pršiplášť nepostrádal magickou moc. Na patitulu byl vyobrazen slepý muž. Snad Homér, možná Borges, snad Pew. Ilustrátorova ruka ho ale nepěkně pokroutila do tvaru komiksové postavy. Název knihy byl nečitelný.

Piotr Bury Łakomy

Na poslední cigaretu se posadil u břehu jezera. Šlukoval a za zády se mu ježil les věžáků v mezinárodním slohu parametrické architektury. Dřívější brownfieldy byly zalidněné odpočívajícími lidmi. Zima se konečně změnila v jaro, slunce nabralo sílu a příjemně hřálo na kůži. Přešel silnici následován rachocením koleček kufru do letadla. Sledoval opatrně tenkou modrou čáru, která ho záhy dovedla k te správné odbavovací hale. Rušné prostranství nechal za zády a vstoupil do budovy. Prostoupila ho vlhkost snícího univerzalismu a jemná kolínská Music for Airports. Nad jedním z gatů se uhnízdil roj vos. Nekonečný dům stvoření temně hučel na pozadí ambientního ruchu a spěšně odbavovaných cestujících. Bezpečnostní rámy uváděly zákazníky aerolinií do jiného světa. Kdo neprošel, musel roztáhnout ruce a podrobit se prohlídce znovu. V noci, hodinu před zazvoněním budíku, ho probudila žena a svěřila se mu, že ji vyslali do vesmíru. Časová kapsle obsahovala anachronickou toxicitu, larvy vosích královen, existenciální bujení, estetiku bource morušového i několik objemných knih od Thomase Manna, k nimž si přibalila Kosmos, jak případné, od jejího oblíbeného Gombrowicze. Pak se rozplakala, že už se nikdy neuvidí. Pokusil se ji utěšit. Pak zazvonil budík a byl čas vyrazit. Z visícího hnízda se odlepovaly ošklivé vrstvy starých světů, které se jen s obtížemi pokoušely splynout se zdejším prostředím. Mezi aluminiovými voštinami se hemžily dělnice. Statisíce blanitých křídel. Milióny složených očí.

Ivan Pinkava

Po víkendu se vrátil domů. Vyvětral, utřel prach. Vyluxoval. Zahradu v zimě nebylo třeba udržovat. Zapnul počítač. Z komody prýštily zamrznuté potůčky karmínové krve. Vzal do ruky kuličku starého vosku. Podle Reného Descartese a Petra Vaňouse nejstabilnějšího materiálu ve vesmíru. Zavřel oči. Už se šeřilo. Jel opatrně do kopce, silnice byla kluzká. Odemkl branku, prošel přes deštěm nasáklý trávník. Zul se. Vzduch v obýváku pomalu chladnul. Kocour usazený v ušáku jen líně zvedl hlavu. Prohnul vypelichaný hřbet a otočil se na druhou stranu. Ani okem o něj nezavadil. Nalil do misky novou vodu a nasypal granule. Zavřel oči. Otoč se. Ještě kousek. Namočil ruce do grafitu a pokusil se z modelova obličeje setřít jedinečnost. Stojí k sobě zády. Když si oholil hlavu, bylo možné na temenu spatřit růži, kterou běžně zakrývaly vlasy. Chtěl ho lapit, ačkoliv jeho elementem byl vzduch. Vítr uvězněný v čase. Za víčky se mu formovaly oddenky tradice a řádu. Přesnost mu byla tělem v trní. S vážným úžasem pochopil. V této noci jeho smrtelných očí, do níž nyní sestupoval, ho také čekala láska a nebezpečí. V poslední komnatě, uprostřed snítek sedmikrásek.

Pavel Sterec

Vždy když uhodil mráz, našel ho otec s přilepeným jazykem k ledové klice. Byl jako pes, který zapomněl, že hůl v jeho tlamě mu brání vstoupit. Od dětství se rád vrtal v nejrůznějších hlavolamech a myšlenkových experimentech. Když ráno čekali na otevření budovy základní školy, jeho spolužáci se přirozeně shromažďovali okolo něj. Spolužačky si ho zatím nevšímaly. Ostatně, bylo to vzájemné. Tu nechal před jejich zraky levitovat malý kámen. Jindy jim vyprávěl o mnoha spojených bytech uprostřed Holešovic. O slojích a štolách dolů na grafit. O zavřených očích mágů, za nimiž se koná kongres nahodilých a současně nespočetných odborníků na jedno vylosované téma. Iluze jim dávala zapomenout na nedostatečnost vlastního dětství. Během střední školy se zavrtal do kultury jako krtek do tajných služeb. Stal se agentem libida a stínu. Jeho myšlenkové experimenty bylo možné vykládat jako efektivní úsporná opatření. Důsledky škrtů ho vedly k novému a dalšímu. Jeden lidský člověk učinil předsevzetí, že nakreslí svět, a během let našel ve změti čar, škrtanců a proměňujících se synapsí vlastní tvář.

Jan Šerých

Vyšel ze suterénu metra. Prošel po chodníku, který rozděloval park na dvě výměrou shodné části. U domu, jehož číslo popisné odpovídalo druhé odmocnině výměry jedné části v metrech, zazvonil. Z domovního zvonku se ozval nevrlý ženský hlas. Haló, my žádné letáky nechceme. Ale to jste vy, tak pojďte nahoru. Zabzučelo to, zámek klapl. Otevřel do chodby domu a rychle vyšel do prvního patra, kde ve dveřích stála štíhlá čtyřicátnice. Když se ujistila, že je tím, kým má být, pustila ho dovnitř. V mezonetovém bytě se vznášely zlaté šupinky prachu, koberec s vysokým chlupem tlumil jeho kroky. Upozornila, že každý nadbytečný vjem mu působí bolest. Posadil se, kam mu ukázala, a na iPhonu zapnul diktafon. Pak dvě hodiny poslouchal jeho šustivý hlas, pozoroval nejasnou siluetu proti staženým roletám. V pokoji cítil ladně se pohybující kočky. Záhyby tmy zmnožovaly jejich počet, stejně jako i jeho suchý, o kameny skřípající hlas. Pravil, nikdo nemůže očekávat, že ve svém věku oplývám prvním z elementů, tedy ohněm. Cítím se jako země, velmi unavená země. Dodal. Každý okamžik je jako nabitá zbraň. V každé chvíli může třikrát zakokrhat kohout. A každý okamžik může být chůzí po trávě ráje. Chtělo se mu dát mu napít, ale netroufl si. Měl ještě něco na jazyku, když se loučili. Ale zapomněl co. Já jsem Matylda, křikla za ním do zavírajících se dveří. Vracel se jinudy, okolo hranatého náměstí a pak po můstku přes kolejiště. Pro kontrolu si za chůze pustil pořízený záznam. Bum.

Výstavní program Galerie Kurzor podporují Ministerstvo kultury ČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7 a Rozvojový a podpůrčí fond GESTOR 
Poděkování: Emblem Hotel
Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net a artalk.cz