To Autumn
21. 9. 2023 – 26. 11. 2023
vernisáž: 20. 9. 2023 od 18 hodin
vystavující: Milena Dopitová, Oto Hudec,
Monika Pascoe Mikyšková, Bára Mrázková,
Martin Piaček
kurátorka: Mariana Serranová
I. Podzimu
Season of mists and mellow fruitfulness,
Close bosom-friend of the maturing sun;
Conspiring with him how to load and bless
With fruit the vines that round the thatch-eves run;
(…)
John Keats, To Autumn (1819)
Listy se vzpřimují, svinují, hnědnou,
na rubu mají černé puchýře,
jsou mírně skleslé, černé polštářky
zahnívají a zůstávají viset.
Prstence, čárky nebo mozaiky
na listech, které hákovitě duří;
čepele listů s karmínovým lemem
a jejich žilky černé vodnaté.
(…)
Petr Borkovec, Podzim / Sonet[1]
„Je to hezké, ale kanály už podzimně smrdí.“
Věra Jirousová, říjen 1962[2]
Část života
věnovaná rozjímání
byla v rozporu s částí
určenou k jednání
(…)
Louise Glück, Podzim[3]
Podzimní čas na severní polokouli. Stejně jako loni, letošní léto překonalo celoplanetárně teplotní rekordy. Globus se nám dostal pod kůži. Naše koloběhy mezi 50. a 48. rovnoběžkou mají specifické kvality v přírodě i ve společnosti; po vegetativním vrcholu vše tíhne zpět k zemi, procesy tlení, meditativní ohlížení se za předchozími obdobími, často v rozporu s návratem do aktivního života.
Výstavní cyklus Seasons doposud představil jedenáct českých a slovenských autorů a v tomto duchu pokračuje i nadále. Právě s ohledem na zesílené dopady globalizace se podobnost podnebí, kulturních tradic i geopolitická spřízněnost jevily jako vhodný klíč pro výběr vystavujících umělkyň a umělců. Klima té či oné země ovšem nelze vyjímat z globálního kontextu. Sledování domácího vývoje počasí s ohledem na nepředvídatelnost nových klimatických fenoménů v celosvětovém měřítku je naší novou normalitou.
Výstava Spring and All otevřela cyklus stejnojmennou, stoletou básní W. C. Williamse, sugerovala předjarní syrovost, obnažující materialitu tohoto světa, její hrubost i křehkost. Navazující výstava Another Summer akcentovala moment opakování, cykličnosti a fluidity. Do popředí se dostalo i schéma měření teplot a nepředvídatelnost živelných katastrof. Také aktuální výstava To Autumn sleduje lidskou aktivitu a její dopady, naznačuje důsledky postindustriální doby, člověkem řízené přesuny materiálů a dopady technologií, které nás ovládají. Archetypální symbolismus ročního období chceme vnímat v prizmatu možností existenciálního, senzuálního i tělesného prožitku přírody v době klimatické krize. Nezvýrazňuje dekadence podzimu v době nutné bilance evropských hodnot další vrstvu? Není přirozené zesílení vjemu gravitace a organického rozkladu připomínkou stárnutí naší civilizace a naší smrtelnosti?
II. Zemi
„The fractal face of the earth reveals itself as fragile, often ravaged. The earth turns its ravaged visage towards the sky; all manner of populations, armies, industry, tourism and invasions, have changed it into a valley of tears. Pillaged by those who pass but do not stay, its ruins are all we see. All we have before us are the remnants of a waste land, we live amongst memories.“
(Michel Serres, The Five Senses)[4]
„To, co bývalo výlučným poznáním duchovní povahy, neoddělitelným od mystické, básnické nebo jiné tvořivé zkušenosti, a bylo tak garantováno obtížnosti a nezbytnou kázní cesty, stalo se obecným, triviálním a jakoby bezcenným poznatkem, přivlastněnou jistotou pro každého. Tuto skutečnost však umělci, rozvíjející nové kulturní kódování z respektu a úcty k Zemi, přijímají jako předběžnou rovinu dohovoru. Ve své práci se setkávají s přírodou jako bytostí, tvořící planetární tělo, jehož součástí se cítí být.“ (Věra Jirousová, Zemi, 1993)
V roce 1993 upozorňuje Věra Jirousová v úvodním textu ke skupinové výstavě Zemi[5] na „formující se planetární vědomí“. Po třech dekádách je stále aktuální, globalizace mezitím dospěla do ultimativní fáze a vědomí environmentální krize se prohloubilo. „Planetární tělo“ rezonuje s dnes tolik citovanými tezemi o provázanosti živé a neživé přírody od Donny Haraway či konceptu Gaiy Jamese Lovelocka a Bruna Latoura. Souvisí zřetelně i s popisem současné postantropocentrické dynamiky „becoming-earth“ u Rosi Braidotti, která implikuje angažovanou kolektivní sounáležitost s organismem Země.
Diskuse se týká také průmyslu a těžby, je součástí popisů dislokace surovin, energií i pracovní síly. Například nerost je vytažen ze země, poté je zpracován v kondenzátorech, cestuje po celém globu z jedné výrobny do druhé, než se z něj stane výsledný, komodifikovatelný produkt. Ještě názorněji působí vykořenění v rámci zemědělské sféry, které představuje další téma postantropocentrické kritiky. Zemědělské plodiny sklízejí často sezónní pracovní síly, které nemají k obdělávané půdě vztah. Tyto odcizující a kolonizující praktiky najdeme prakticky ve všech sférách globalizovaného světa – týkají se těžby, energetických zdrojů, ale i spotřebního průmyslu a potravinových řetězců. Hmatatelně se do našich životů propisuje i na úrovni spotřeby energetická krize. Závislost na ropě a zemním plynu a závislost na jejich těžbě a dodávkách. Diskuse se týká ale hlavně toho, co bude, či co může nastat.
Motivací projektu Seasons ovšem nebyla ilustrace dystopických představ o budoucnosti Země. V úvodu cyklu sice zazněly odkazy katastrofické fikce Octavie Butler u Podobenství o rozsévači (1993), cílem těchto citací ale nebylo provokovat k extrémním představám, nýbrž upozornit na řadu autorů, kteří se už v minulém století prostřednictvím teorie, fikce či poezie vztahovali k budoucnosti a připouštěli si možnost katastrofického vývoje. Studie klimatologů, hydrologů a environmentalistů brali autoři jako Butler vážně už v době, kdy se ekologická krize ještě nedostala do veřejného povědomí, jako je tomu v poslední dekádě.
III. Becoming
„Kdo se na to dívá, kdo se na to vůbec má dívat. Lidské příběhy a jejich provizorní příbytky. Tělo. Odkud se to všechno lije. Skleníková pokušení, křehká jako lístky hlávkového salátu, zelená jako pohyblivé paravány jehličí.“
Věra Jirousová, Krajina před bouří[6]
číslicové hodinky.
bez ciferníku
bez minutové ručičky, bez hodinové ručičky,
bez očí, bez nosu, bez uší
neslyšné, neustálé sesuvy půdy, 1, 2, 3…
1234567890123…
budoucí ledovec teď naplňuje
všechna údolí světa škrábnutími číslic
ovíjejících se kolem zápěstí Vzpřímeného, Číslicového člověka
podivná, lesklá, černá škrábnutí
(…)
(Nanao Sakaki, Hodinky, Šinono, podzimní rovnodennost 1982)[7]
…co živé oko nespatří, je bezesná
chemie v cisternách
na plné pecky bezesná
(…)
Kouřovou clonou pozoruj, v zenitu
je to prohrané
/dural, kovral, svrab/ a ve sluneční
lázni: růžové dynastie růžové
Petr Kabeš, Odklad Krajiny, 1970[8]
Lidé nevědí, co jsou, ale mají jisté představy o tom, čím se chtějí stát. Mají však pod kontrolou, čím se doopravdy stávají? Charakteristickou kapitolu tohoto problému představuje vztah člověka a stroje. Kyborg jako archetyp postindustriální doby, do které jsme se narodili. Technologie už člověk neovládá, spíše naopak, naprogramovaná mašinerie ovládá chod společnosti i život jednotlivců. Nové globální informační a finanční sítě neprohlubují jen třídní rozdíly, ale podílejí se i na konstrukci nových identit a identifikací, mění politiku těla. Na jedné straně stojí stroje a na druhé zranitelná těla v době pandemií a přírodních katastrof. Je-li „stávání se strojem“ jedním z vektorů současného přetechnizovaného světa, pak hybridní bytosti na pomezí zvířecího a lidského – tolik přítomné v současné imaginaci – jsou metaforou komplexních vztahů člověka a živé přírody, vtělením nevyrovnaného vztahu člověka a zvířete. Rosi Braidotti popisuje tělo jako komplexní rozhraní různých sociálních a symbolických tendencí: „[…] not an essence, let alone a biological substance, but a play of forces, a surface of intensities, pure simulacra without originals“.[9] Tváří v tvář snaze o společné přežití také Donna Haraway volá po nové hybridní obraznosti a po způsobech zobrazování, jež by akcentovaly společné přežívání různých druhů. Určitou hybridizací pak prochází i tvůrčí praxe a způsob myšlení nakažený posthumanistickou skepsí.
Není žádný univerzální klíč, jak se může angažovaná menšina, spotřebitel(ka), občan(ka), umělkyně/ umělec, kurátor(ka) současného umění tvůrčím způsobem postavit současné krizi. Jak mohou přispět milovníci přírody, zastánci práv lidí, zvířat a rostlinných druhů, jednoduše současníci, kteří si uvědomují inteligenci původních ekosystémů, jak jsme je znali z dětství, vyprávění, přírodní historie a dokumentárních filmů. Od počátku tohoto projektu jsem měla za to, že návrat k estetice přírody v kontextu její destrukce dává smysl. Cílem výstav nebylo probouzet nostalgii ani tradicionalistické umělecké postupy, ale uvědomit si sílu přírody v její obraznosti, barvách a intenzivních energiích a postavit její dokonalou organizovanost do souvislosti s krizí přetechnizovaného světa, jehož biochemická podstata se kvůli lidským aktivitám mění.
[1] Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu / Ohlasy a centony a procvičování, Fra 2017, s. 72.
[2] Věra Jirousová, Tweety, Labyrint, 2018, nestr.
[3] Louise Glücková, Zimní recepty, Argo, 2022, s. 39.
[4] Michel Serres, The Five Senses, Bloomsbury, 2022, s. 249.
[5] Jiří Valoch, Věra Jirousová, Zemi. Olga Karlíková, Miloš Šejn, Milan Maur, Marian Palla, Praha: České muzeum výtvarných umění, 1993.
[6] Věra Jirousová, Krajina před bouří, Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s. 58.
[7] Nanao Sakaki, Nanao, Nakladatelství Jitro, 1992, s. 56–57.
[8] Petr Kabeš, Odklad Krajiny, MF, 1970, s. 77.
[9] Rosi Braidotti, Metamorphoses: Towards a Materialist Theory of Becoming, Blackwell Publishers, 2002, s. 22.
Výstavní program Galerie Kurzor podporují MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7
a GESTOR – ochranný svaz autorský, z. s.
Partneři: Kostka stav
Poděkování: Joinmusic, Jiri Svestka Gallery
Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net a artalk.cz
