Mood Spelled Backwards
9. 12. 2020 – 14. 2. 2021
Allora & Calzadilla a Ted Chiang, Dan Graham, Martin Kohout, Eliška Konečná, Lou Lou Sainsbury & Marie Tučková
instalace ve dvoře: Michal Č. Šembera
kurátor: Václav Janoščík
Kapitola první
Každý máme svá místa, touhy a dějiny
„My Body May Be Present
But My Soul Is On The Beach.
I am already dead.“
Death Stranding, Hideo Kojima
Každý z nás v nějakém momentu přišel do kontaktu s hudbou. Přestala být jakýmsi šumem z rádia, podkresem našeho dětství a dala obrysy našemu vnímání světa, našemu očekávání od budoucnosti nebo naší vlastní identity. Obvykle se takové situace spojují s dospívaním, vzdorem, hledáním jinakosti a vlastního místa. Pro mě to bylo spíše naopak o velmi nesmělém hledání nějaké sounáležitosti a možnosti sdílet neodbytné pocity toho, že nepatřím nikam.
Když jsem se v nultých letech protloukal střední školou, brigádami v továrnách, na stavbách nebo na kamencovém jezeře v Chomutově, dostal jsem se také k bývalému, zcela zničenému kinu Evropa, které nadšenci a přátelé vlastní prací přestavovali na sociální, kulturní a ekologické centrum. Mezi víkendovými vyklízecími nájezdy dobrovolníků, sháněním peněz a organizací mnoha dalších aktivit, mezi cáry bývalého projekčního plátna, skelnou vatou valící se ze stropů a židlí vytrhaných z hlediště také přišlo na koncerty. Neznámé kapely z okolních sídlišť i států přijížděly spíš kvůli setkání a možnosti naplnit obrovský prostor vibracemi svých neidentifikovatelných nástrojů připojených k reprosoustavě.
V té době jsem skoro ničemu nerozuměl. Proč se válčí v Iráku, proč lidi volí ODS, zatímco se vlečou z průmyslových zón do svých paneláků, co je to emo a proč všichni nosí bokovky nebo kapsáče. Ale nerozuměl jsem hlavně sám sobě. Maratónům industriální hudby v kině Evropa jsem taky nerozuměl, ale všechno tu nějak dávalo smysl. Chvilkové protnutí světů a vibrací mi dávalo představu, že všechno může být jinak.
Město objekt kina k dispozici pro již připravenou přestavbu nakonec nedalo a dnes je na jeho místě parkoviště. Prostor nasáklý pivem, outsiderstvím, neidentifikovatelným hněvem, euforií i selháním pro mě zůstal virtuálním prostorem, ravetopií opravdové a neskutečně svobody.
Kapitola druhá
… ale nejdůležitější je sdílet
“I can do anything
I can be what you tell me to be
I can be what you need
I can be your real life sugar
I can live in your dreams
Will you be my fantasy”
Yves Tumor, Kerosene!
Na naši minulost se obvykle díváme jako na soubor událostí, válek nebo revolucí. Podobně vnímáme i současnost – skrze nezadržitelný proud informací, zpráv a obrazů. Nakonec i budoucnost se často jeví jako podivně přeplněná a zároveň prázdná; stále více vypočitatelná (data, modely, trendy) a nejistá (od ekologie až po narůstající nacionalistické a xenofobní tendence).
Naše vpletení do různých časů je ale nekonečně složitější. Co kdybychom si všímali spíše emocí a afektů než zpravodajství, forem společenské energie spíše než jednotlivých titulků a kauz. Minulost se pak může jevit jako nádrž různých situací a naladění, přítomnost může být nejen punktuální „teď a tady“, ale také – a mnohem spíše – kontrakcí různě rozpínavých cílů a vizí a již tím může aktivně zasahovat do budoucnosti, která je sdíleným bazénem možností a cílů. Spousta lidí by raději soukromou vířivku, ale třeba vy si uvědomujete nutnost sdílení, toleranci jiných těl, vyprávění i kultur.
Právě v tomto ohledu je důležitá hudba. Nemusíme ji pouze poslouchat, ale můžeme ji podrobit srovnání, kontextu, pochybám a kritice. Může charakterizovat společenské nálady, ale třeba i potlačené napětí, nejen typická klišé, ale i konflikt a možnosti neporozumění. Třeba hudba 60. let je propojená s politickými vizemi a protesty; punk vzniká v 70. letech naopak jako reakce na jejich kolaps a techno spolu s ravem formované na přelomu 80. a 90. let křičí do prohlubujících se společenských propastí; v nultých. letech formuje generační vzdor emo podobně jako o deset let dříve grunge a Nirvana; v 10. letech narážíme například na invazi deprese a psychofarmak nejen v xanaxovém rapu.
V hudbě, jejím prostředí i posluchačských komunitách lze rozečíst mnohem intimnější spojení, obrazy a příběhy.
Kapitola třetí
Ontologie hudby, politika emocí, diktatura štěstí
“We work hard, play hard
Keep partyin' like it's your job”
Play Hard, David Guetta
Síla hudby spočívá v tom, jak proměňuje náš svět, manipuluje s časem a prostorem. Ať již jde o abstraktní krajiny Vangelise, letištní haly Briana Ena, ale třeba i proudy tekutin a lásky Jenny Hval, skrolování sonickými světy Oneohtrix Point Never nebo apokalyptické rozhledy Jamese Ferrara – hudba nás dokáže přenést a změnit. Právě to znamená afektivita. Nejde jen o emoce, ale mnohem spíš o proměny a propojení mě a prostředí. Pokud mě opravdu zasáhne nějaká hudba, počítačová hra, krajina nebo člověk, nedokážu je oddělit ode mě. Co z toho všeho jsem já a co všechno představuješ ty, příroda, vzorce chování nebo rytmus.
Není náhodou, že právě prostředí hudebního klubu se propojuje s mnoha emancipačními hnutími. Od afroamerických hnutí přes LGBTQ až po britskou dělnickou třídu, kluby dávaly prostor svobodě, frustraci i zkušenosti sdílení a kolektivity. Ale právě klubová hudba se dostala do mainstreamu a popu. Klub a jeho typické prvky (náběhy a dropy, spojení pohybem i hra s hudební náhodností) se staly všudypřítomné a prázdné od Calvina Harrise přes Lady Gaga až po Davida Guettu.
“We work hard, play hard / Keep partyin' like it's your job." Zatímco se dříve politika dostávala do klubové hudby, dnes je to pop a s ním i klub, který se dostává do politiky. Clubbing jako by se stal součástí životního stylu, neoliberálního požadavku bavit se. Samotné kategorie štěstí, setkání, sdílení či naladění splývají se zábavou, párty a náladou.
Pokud se chceme vrátit k našim schopnostem zakoušet nejen potěšení, ale i sdílené štěstí, pokud nechceme zůstat u zalíbení a popularity, ale mluvit o možnostech kultury a umění, pak se musíme vrátit také k hudbě. Nejde jen o využití samotných forem, rytmu nebo hudebních klipů, ale o práci s dynamikou, afektivitou, kon-figurací, refrénem našich očekávání nebo mnohohlasem naší touhy.
Kapitola čtvrtá
Kolik touhy ti je?
“He’s too stoned to be president.”
Dan Graham, Don't Trust Anyone Over 30
Video, performance a loutkové představení Don't Trust Anyone Over 30 Dana Grahama se odehrává mezi 60. a 70. lety a bere tento návrat ke spojení hudby a politiky tak vážně, jak to jen jde. Je možné dát všem poslancům LSD, vládnout díky astrologii, snížit volební věk na 14 let a zvolit rokenrolového zpěváka prezidentem? A pak ho odvolat s vlastním souhlasem?
„Don’t trust anyone over ten,” končí Grahamova rokenrolová loutková hra, která posouvá naše politické i osobní aspirace do nepříjemně silného historického a generačního rámce. Co nám hudba dává a naopak zahlazuje? Jaké boje jsou naše a které se týkají ostatních? Všechny možné protesty tu byly, a přesto je čas na nové.
Generační, ale současnější perspektivu si bere také hudební video Marie Tučkové a Lou Lou Sainsbury. Jejich píseň, příběh, chorál, postupně rozvíjené opakovaní také pracuje s rytmem nejen hudebním, ale i s tempem lidského života a vnímání. Věci, vztahy, intimita, roky i lidé se ztrácí v dírách dětského pokoje. Možná právě toho pokoje, ve kterém jsme my všichni začali poslouchat tu hudbu, která přestala být soundtrackem doby, mantrou dospělých a záhadně vystihla naše obavy i naděje, dala nám rytmus a energii.
Problém hudby a poslechu se mění na otázku místa, času a naší identity. Kým jsem, že jsem schopný poslouchat opatření vlády, zprávy o ekologických katastrofách a lidské neschopnosti čelit zlu? Kým jsem se stal, ve svém stávání se dospělým? Kým jsem schopný být proti svým nejlepším přesvědčením, anebo po jejich vzoru? A jaká hudba mi k tomu hraje?
Kapitola pátá
Možnosti a těla
“Why am I so lost?
Why am I so lost?”
Holly Herndon, Crawler
Jakou má náš svět melodii? Nudný refrén, platit daně, bussiness as usual, reprodukovat řád jistě musí vyvažovat předěl, náběh a drop jako v taneční hudbě. Uspět nebo být šťastný jako by se podobalo výskoku na pódium. Být iniciativní, být vidět, udávat tempo, vnutit rytmus nebo hrát klidně falešně, to jsou některé z principů neoliberální hudby.
Martin Kohout se neustále věnuje podmínkám možnosti a jejich přijetí. Ať již jde o internet, design, hudbu nebo společenskou organizaci, naráží na možnosti a nemožnosti toho, co děláme, nebo jak se cítíme. V jeho sérii Survival Guides (for Ballroom Dancers, Renovators, Softball Moms, Working Parents and Troubled Folk in General) velmi efektivně ukazuje, jak jednoduše vytváříme, přijímáme a reprodukujeme stereotypy podle našich zájmů, rodičů nebo sociálního statusu.
Znovu rozeznívá vztah hudby a posluchače, ale nyní i s varováním, zda nepřeceňuji politickou roli hudby. Zda jí nevnucuji levicový horizont budoucnosti nebo protestní kultury. Vždyť jde především o těla a pohyb. A také o přežití.
Zpátky na zem, do hlediště, mě ukotvují objekty, reliéfy a kon-figurace Elišky Konečné. Nejsou jen tělem, obrazem, projekční plochou, ale otevírají prostor, orientační body nebo blízkost a napětí. Nebýt sochou, ale stávat se stolkem. Nikoli obraz, možná paraván. Mám rád paravány protože nejenom ukazují, ale také skrývají, rozdělují a nutí k pohybu.
Kapitola šestá
Velký vnějšek a velké ticho
“We wanted it to be different
But that ain't happening any time soon
Mood spelled backwards
Says ‘doom’”
Oneohtrix Point Never, Babylon
Alex byl papouškem šedým, který v rámci 30letého projektu zvířecí psycholožky Irene Pepperberg komunikoval s lidmi dosud nejkomplexnějším způsobem. Tedy alespoň v rámci naší západní představy o komunikaci a zvířatech, přírodě i lidech. Alex se naučil používat základní abstraktní pojmy (větší, menší, jiný, stejný...) a operace, které nejenže plnil, ale občas také dělal záměrné chyby nebo se úlohami nudil. Důležitější otázkou ale je, co se naučili lidé.
Právě Alex je vypravěčem, ústřední postavou videa autorské dvojice Allora & Calzadilla vytvořeného ve spolupráci se sci-fi autorem Tedem Chiangem. Název Velké ticho odkazuje k Fermiho paradoxu, který je rozporem mezi velkou pravděpodobností existence jiného inteligentního života ve vesmíru a absencí jakýchkoli jeho známek. Jak to, že ale tolik energie a pozornosti věnujeme naslouchání vesmíru a jeho ticha a tak málo posloucháme jiné obyvatele naší planety anebo jeden druhého.
Hudba neustále odeznívá, mezi songy i jednotlivými beaty je velké ticho. Jako na tom parkovišti uprostřed sídliště; nebo v sedm ráno, když párty končí a lidé se vrací někam; jako v celé mléčné dráze, které bedlivě nasloucháme; nebo jako odpověď na otázky po všech těch selháních lidí komunikovat a rozeznít, respektovat a sdílet. Dnes jsme zahlceni tolika zprávami, obrazy a zvuky, vplétáme náš život do tolika různých rytmů, tím spíš si musíme připustit právě ono velké ticho. Bez něj bychom neměli co vyplňovat a říkat.
Velké planetární ticho antropocénu vyplňují Alexova poslední slova: „You be good, I love you.“
Galerii Kurzor podporují MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7
partneři: Kostka stav
poděkování: Joinmusic
mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net, UMA: You Make Art
