Dan Walwin: True place

28. 6. – 18. 8. 2019
vernisáž: 27. 6. 2019

Rozhovor s Danem Walwinem
Edith Jeřábková 

Dane, tvoje filmy nejsou moc narativní. 

Myslím, že svým způsobem narativní jsou a jsou to nepochybně i filmy. Já sám mám ale tendenci je za „filmy“ tak úplně nepovažovat. Pro mě fungují  více jako videa určená k demonstrativně praktickému účelu, jako by to byly spíš záběry k přezkoumávání než formát, ve kterém se můžeš úplně ztratit. Proto v nich také záměrně a často nechávám prostor pro rozptýlení a uvolnění a takto ve videích do jisté míry uplatňuji logiku vytváření výstav. V konečné fázi by chtěla atmosféra videí vyznívat lyricky, přesto je ale formována tak, aby měl divák pokud možno šanci pochopit, že dané formy jsou otevřené diskuzi a svobodnému přeskupování, jako kdyby šlo o jakýsi provizorní open source manuál.

Ta videa zahrnují postupy v narativních formátech používané. Jako by chtěla vyprávět, ale z nějakého důvodu nemohou. Navodí atmosféru pro příběh a zastaví se v opakující se scéně, ulpívají v prostředích, která mají v tradičních vyprávěních pouze doprovodnou roli – tady se ovšem stávají objektem i scenérií současně. Děj chce jít dopředu, ale nemůže, jako ve snu nebo v opakující se vzpomínce.

Ano, mnoho metod, které souvisejí s produkcí obrazů (jako u „filmu“), vypadá  velmi lákavě, když se člověk zamyslí nad tím, kolik permutací je možných: různé konfigurace objektu a kamery mohou být nekonečně přepracovávány, převraceny, vraceny. To, jak se zaměřuji a soustředím  na jednotlivé objekty, je možná lehce chybné, ulpívám příliš dlouho na jedné věci nebo zas příliš krátce na jiné. Stále mě však zajímá vytvářet díla umožňující afektivní diváckou zkušenost a sledovat a identifikovat vzorce, které pak obměňuji v rámci logických systémů uplatněných v dílech.

Zdá se, že se pokoušíš vytvořit vnitřní svět filmu a výstavy, kde věci neexistují jen jako reprezentace. Domnívám se, že většinu svého času trávíš hledáním a přemýšlením o prostředí pro svoje výstavy a filmy. Ta prostředí jsou konkrétní i obecná, často se podobají nějaké víceméně městské divočině a jistým způsobem nám připomínají jedinečnou směs typických, veřejných a (sub)kulturních míst. Zdá se nám, že je odněkud známe, anebo máme dojem, že byly vytvořeny počítačovou grafikou přímo pro náš požitek. Řekla bych, že velmi přesně používáš poměr individuálního a charakteristického.

Děkuji, to rád slyším. Neustále uvažuji o tom, v čem spočívá autentičnost. Usiluji o to, aby ta díla měla jakousi pravost, i kdyby jen sama pro sebe. Podle mě je užitečné uvažovat o tom, co považujeme za realistické zobrazení a jak obrovsky se to liší podle času a místa. Zdá se tudíž, že nejzajímavější je vypracovat si úplně subjektivní přístup k práci, která pak bude hodnocena na základě významu, aby stálo za to ji sdílet. 

Objevování něčeho s sebou nese překvapení – jako je třeba přesměrování něčeho již existujícího někam jinam – a s tím je vzrušující pracovat.

Tvoje tvorba nechce sloužit divákovi, nechce být prostým zprostředkovatelem, touží být takřka vlastní entitou. Je to možné?

Umělecká díla vždy riskují, že nebudou nikoho zajímat, že nebudou mít pro druhé význam. Práce pro aktuální výstavu ztělesňují prázdnotu nebo určitou formu či pozici jen tak pro efekt. Doufám ale, že navzdory tomuto blafování prosakuje vystavenými díly nějaká zpráva. Zajímá mě, jaký je vztah filmu-videa k výstavám a muzeím, jak tyto prostory a způsoby prezentace fungují a jaké zkušenosti přinášejí. Díky jejich specifickému aranžmá pro účely pozorování v předurčeném systému mají mnoho společného s filmem. V souvislosti s tvojí další otázkou – Jsou ta prostředí inspirována počítačovými hrami? Jaká je jejich DNA? – mám pocit, že výstavy se více podobají hrám v tom smyslu, že jejich záměrem je, aby sis sám určoval pohyb daným prostředím. Zatímco pragmatismus a efektivnost filmu jsou často vnímány jako násilí.

Aby tvá videa působila živě, experimentuješ často s pohybem. Chvění, kymácení, vracení se, dokonalost a nedokonalost, skluzy, přilnutí, opakování, zostření a rozmazání představují technologická témata, která ale nejsou sama o sobě předmětem zájmu. Vytvářejí psychologický obraz a posílají ho zpátky člověku-divákovi. Opakující se záběry vedou pozorovatele k tomu, aby očekával vyústění; přestože je jasné, že nemůže přijít, stejně na ně čeká. Tento hypnotický obraz je tedy o nás, o lidech, i když ve tvých filmech skoro nevystupujeme.

Myslím si, žes to trefila docela dobře.

Zatímco vedeme tento rozhovor, své práce pro výstavu ještě dokončuješ. Mluvili jsme o tom, že bychom chtěli zintenzivnit a zpřesnit vztah mezi obrazem a zvukem, přesněji zvukem, který přesahuje video do fyzického prostoru. Ticho a zvuk jsou ve tvé dřívější tvorbě důležitými významotvornými prvky. Nezávisejí jen na obrazu, mají svou vlastní působnost.

Mám stále dojem, jako by se způsob, jímž zvuk používám, dotýkal pouze povrchu věcí. Jak jsem zmiňoval tu rovnováhu mezi různými částmi jednotlivých prací a možnosti neustálých inverzí a přenastavení, tak mám pocit, že v oblasti zvuku jsem je nikdy dostatečně nerozvinul. Jsem frustrovaný tím, že jsem zatím nedokázal dosáhnout větší komplexnosti ve spojení zvuku a obrazu. Zvuk je schopen zcela efektivně sdělovat informace, je schopen vyvolat snad nejhlubší citový vjem a zároveň může být považován za opravdu fyzické, ba sochařské médium, pro diváka silně fyzicky přítomné (člověk je v něm, co se týče akustiky, doslova ponořený). Nové práce vytvořené pro tuto výstavu jsou částečně také reakcí na poměrně rozsáhlý prostor galerie (který je jednou velkou místností), což umožnilo vytvořit systém, jenž souzní s dynamickými změnami poměrů zvuku a obrazu. Jen zřídkakdy mám vlastně možnost takto pracovat se zesíleným zvukem, takže se docela těším.

Líbí se mi, jak do struktury výstav začleňuješ média v jejich klasické podobě, například malbu, text, sochu. Můžeš trochu poodhalit, jak pracuješ ve fyzickém a jak ve virtuálním prostoru? Do jaké míry je to odlišné a do jaké podobné?

Ano, je to něco jako zakládání zahrady. Tvoříš regulovaný systém (rozhoduješ za diváky) a zároveň spoléháš na práci s prvky, které mají svůj vlastní život (diváci vždy přinášejí něco jedinečného). Opakované selhávání a deziluze plynoucí ze snahy regulovat a zavádět řád mohou ve skutečnosti tvořit základ, z něhož věci vyrůstají. A právě úzkostná snaha udržet tuto rovnováhu může být zajímavá.

Neustále osciluji mezi konceptem „ukazování“ a „vyprávění“ a stavím je proti sobě, abych potlačil, nebo naopak posílil jejich potenciál. Vytvářet objekty do výstavy mi dříve připomínalo tvorbu prostorů k lidskému zabydlování, kdy je divák vnímán jako herec. Někdy však ani není zapotřebí velké námahy, aby člověk něco efektivně navodil, občas stačí jen pár slov, které nahradí imerzivnější prostředí – jen v jiném měřítku.

překlad: Edith Jeřábková a Guy Tabachnik

Galerii Kurzor podporují MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7 
Partneři: Kostka stav
Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net, UMA: You Make Art