Kurátorský záměr Tomáše Knoflíčka a Kateřiny Štroblové Galerii Kurzor

Výstavní program počítá se čtveřicí výstav, z nichž každá akcentuje jiný segment diskurzivního spektra rámcově vymezeného otázkami: Proč a jak vlastně žijeme v tak překotně ubíhajícím světě, natolik odlišném od světa, který předvídali osvícenští myslitelé? Proč zevšeobecňující „sladký rozum“ nevytvořil svět, který by byl podřízen našemu předvídání a kontrole? 

Tyto otázky ovšem nechápeme jako kritiku konceptu modernity (tedy přinejmenším v prvním plánu), či dokonce jako výsměch jedné z jejích utopií. Jejich prostřednictvím spíše přemýšlíme o tom, jakým způsobem se s tímto „vychýlením moderního světa“ vyrovnáváme a jak se – v intencích pojmu britského sociologa Anthonyho Giddense – toto vychýlení odráží v našem pocitu ontologického bezpečí. 

Čím větší riziko naší civilizaci zpravidla hrozí, tím více se stává kontrafaktuální. Namísto snahy o odstranění problému vládu přebírá spíše fatalismus, jenž potlačuje pocit úzkosti, či různé druhy eskapismu. Jak tento stav před více než třemi dekádami výstižně shrnula Susan Sontag: „Apokalypsa je dnes seriálem o mnoha dílech; stala se událostí, která se odehrává i neodehrává.  Apokalypsu nesledujeme teď, ale odteď.”  

Nás pak zajímá prostor, rozkročený mezi těmito póly, tedy fakticky mezi existencí na jedné a neexistencí na druhé straně. V první řadě se ale chceme zaměřit na adaptační reakce na tento stav, rozvinuté na Giddensově škále od pragmatického přijetí přes trvalý, respektive cynický optimismus až po radikální angažovanost. Každou z reakcí bychom zároveň rádi podrobili revizi a nahlédli ve světle, které připouští i jiný výklad. To platí zejména v případě radikální angažovanosti, jíž neshledáváme jen v mentorských a převážně kolektivisticky orientovaných aktivitách usilujících o změnu stávajícího paradigmatu, ale i v prosté schopnosti „odejít“ či říkat „ne“. Snad až příliš často v našem sociálním prostoru slýcháváme, že pro jiné než aktivisticky motivované projevy není místo; čas kvapí a my si prý nemůžeme dovolit promrhat jej činnostmi, které nenapomáhají okamžité nápravě. Takto ale uvažovat nechceme. Nemíníme se poddat diktátu naléhavosti, jenž je – přinejmenším instrumentálně – podivně blízký mocenským praktikám toho, jehož aktivisté primárně označují za hlavního viníka blížící se katastrofy, tedy kapitalistické společnosti. Snažíme se vyvarovat fetišizaci výsledku, preferujeme schopnost nahlížet věci v různých kontextech a různými prizmaty, namísto halasného aktivismu nás tak více přitahuje postoj (dobrovolného) vyobcování. 

Z dvojice krajností je nám „viva contemplativa” bližší než „viva activa”, a máme tak pochopení – nebo nás přinejmenším přitahuje – i trudnomyslná jasnozřivost Paula Kingsnortha zračící se mimo jiné v jeho slovech: „Pokud se stáhnete, spousta lidí vás nazve defétistou či škarohlídem nebo bude tvrdit, že jste vyhořelí. Řeknou vám, že máte povinnost usilovat o klimatickou spravedlnost, světový mír či konec všeho špatného všude na světě a že bojovat je vždycky lepší než se vzdávat. Ignorujte je a zapojte se do velmi starobylé praktické a duchovní tradice. Stáhněte se ze šarvátek do ústraní. Stáhněte se nikoli s cynismem, nýbrž se zvídavou myslí. Stáhněte se, abyste si mohli dovolit tiše sedět a vycítit, vytušit a zjistit, co je pro vás správné a co od vás může příroda potřebovat. Stáhněte se, protože odmítnout účast na rozvoji mašinerie – odmítnout účast na dalším utahování šroubů – znamená zastávat hluboce morální postoj. Stáhněte se, protože činnost není vždy účinnější než nečinnost. Stáhněte se, abyste prozkoumali svůj pohled na svět.“