Umělecké dílo ve veřejném prostoru
9.1997 – 10.1997
místo konání: Veletržní palác, Národní galerie / veřejný prostor, Praha
kurátoři: Ludvík Hlaváček, Karolína Fabelová, Kateřina Pavlíčková, Pavla Niklová

Emil Adamec; Barbara Benish; Bezhlavý jezdec; Bohuslav Blažek; Kryštof Blažek; Petr Brožka; Milan Cais; Andrea Cihlářová; David Černý; Michal Dolejš; Michal Doležal; Milena Dopitová; Veronika Drahotová; Michal Gabriel; Lukáš Gavlovský; Kurt Gebauer; Chris Hill; Karel Hlavnička; Robert Hlůže; Petr Janda; Martin Janíček; Zdeněk Jiroušek; Krištof Kintera; Martina Klouzová; Zdena Kolečková; Taro Kondo; Tomáš Kopřiva; Jaroslav Kořán; Thomas Kotik; Alena Kotzmannová; Petr Kožíšek; Aleš Kuneš; KW; Adéla Matasová; Milan Mikuláštík; Jindřich Mlynařík; Petr Pavlík; Tomáš Polcar; Ester Polcarová; Jiří Příhoda; Pavel Reisenauer; Ester Řádová; Milan Salák; Michal Sedlák; Julie Schulzová; Silver; Skrytá tvůrčí Jednotka; Zuzana Štemberová; Roman Ťalský; Claudia Tennyson; Libor Teplý; Margita Titlová; Veronika Tomanová; Marek Topič; Roman Trabura; Viktor Třebický; Marcel Turič; Markéta Vaňková; Martin Zet; Petr Zinke 

Veřejné umění
Pojem "veřejné umění" je otrockým překladem anglického "public art". Otrocký překlad je špatný překlad, neboť nebere v úvahu konkrétní kontext pojmu. Co však, když pojem žádný jazykový kontext nemá a když ani na předmětné straně není žádná taková aktivita označovaná popřípadě jiným pojmem? Nemůže pak takový novotvar, cizí a nelibý domácímu uchu, provokativně inspirovat vznik místního kontextu a následně popřípadě i vznik vhodnějšího domácího pojmu?

Proč v České republice dosud nevznikl trend podobný tomu, který v západních zemích zrodil v 60. letech "public art" a od 80. let se vyvinul v široký proud různorodé umělecké iniciativy v nejrůznějších oblastech sociální aktivity?¹ Vina, zdá se, tu není na straně místního umění, které od 60. let po svém odráželo sociální ideály pop artu, konceptuálního umění i postmoderních tendencí 80. let. Problém je spíše v politických podmínkách, které v minulosti bránily rozvoji veřejnosti ve smyslu aktivní správy společných věcí. Svobodně vyjádřené veřejné mínění byla jediná věc, která mohla ohrozit vládu komunistů a proto se právě na ně soustředila nejdůslednější politická represe. Ne bezprostředně umělecká tvorba, ale její vliv na veřejnost byl pod přísnou kontrolou vládců. Umění tak bylo vmanévrováno do těsných hranic intelektuálního ghetta. Veřejnost sama byla komunismem nejprve svázána umělou ideologií kolektivismu, později, na konci 50. let a pak zejména v 70. letech, roztříštěna zavazujícím rozdělováním podílu na moci. Pojem "veřejnost" tak dostal za komunismu spíše negativní obsah vyplněný sobectvím, zbabělostí, prospěchářstvím a podobnými kvalitami, jimiž se platilo za možnost přežít. Umění a veřejnost tak byly od sebe velmi vzdáleny, ostatně podobně, jako tomu bylo v období klasické avantgardy před 2. světovou válkou.

Ke sblížení obou pólů kupodivu nedošlo ani po sametové revoluci. Umění, v naší zemi tradičně velmi individualistické a spirituální², zůstává mimo pozornost jak široké veřejnosti, tak vlády a jiných oficiálních orgánů. Zájem sdělovacích prostředků sice mírně vzrostl, ale umění je stále na okraji převážně ekonomických starostí. Neexistují výchovné programy, které by zprostředkovaly uměleckou tvorbu veřejnosti, neexistuje kulturní politika³, neexistuje daňový zákon, který by usnadnil soukromou podporu kultury a umění. Překvapující změna se po zhroucení komunismu udála i s obsahem pojmu "veřejnost". K našemu velkému překvapení se náš každodenní život proměnil velmi komplikovaným způsobem. Stal se "skutečným", tak jako když člověk dospěje nebo když ho propustí z psychiatrické kliniky a jeho konkrétní rozhodnutí začnou "skutečně platit". Zároveň se ale, pod tlakem oné nově objevené reality, zúžil do úzkostlivého sledování té jediné, až příliš reálné, cesty vedoucí k okamžitému zisku. Lidská svoboda se dobrovolně stává svobodou k ekonomické soutěži. Komplexní lidské myšlení, široká škála možností lidské mysli, jež nejsou bezprostředně zaměřeny k dosažení okamžitého výsledku v rámci ekonomické soutěže, se stává zbytečným přepychem. Komplexní charakter lidského života, rozmanitost, barevnost nepředvídavost, tajemství mizí. Mizí otázka a zvědavý pohled kolem sebe, mizí zájem spatřit naši lidskou situaci a s tím pochopitelně i zájem o umění a jeho eventuální sociální roli.

Jaká je vlastně sociální role umění? Umění si svou roli nedokáže samo ani vydobýt, ani ji nedokáže definovat⁴. Je to pochopitelné, neboť umění má k dispozici komplexnost lidského ducha, jednotu rozumu, citu, vůle, ale nemá k dispozici zpětnou vazbu, ověření a objektivní míru. Umění dokáže přesně vyjádřit ideály společenského uspořádání, ale nedokáže tyto ideály konstituovat a zajistit⁵. Komplexní charakter umění je podmíněn jeho hluboce osobním charakterem. Umělec pracuje na rovině osobního prožitku, plnosti bezprostřední zkušenosti, pochopení vnitřního smyslu věcí. Umělecké dílo je stvořeno jedinečnou individualitou a uchovává v sobě rysy jedinečné individuality.

Takto osobně založené umění nemá v podstatě žádné styčné plochy s oblastí veřejnosti, která je naopak konstituována sociální reflexí, objektivním jazykem a která nutně abstrahuje od individuální jedinečnosti⁶. V moderní historické etapě, která není určena nějakou společnou a obecně platnou ideou⁷, nýbrž jen ideou demokratické rovnosti všech individuí, umění takřka nemůže být svobodné a zároveň veřejné⁸. 

Ačkoliv umění a oblast veřejnosti jsou svou povahou a nejbližšími cíli v zásadě protikladné, jsou zároveň svými kořeny nerozlučně spleteny. Všechno kolem nás je produktem složité sociální spolupráce. Vědomí odkázanosti na druhého je součástí každého sebevědomí. Každé umělecké dílo je poselstvím, tedy komunikací se společností. Individuální a sociální stanoviska v umění se v poslední době sblížila i vlivem charakteru imanentního vývoje umění. V duchu předchozího vývoje se současné umění ještě radikálněji vzdálilo vytváření artefaktů jakožto modelů jedinečných prožitkových situací a soustřeďuje se na odraz vztahového řádu v rámci nekonečně komplikované struktury sociální spolupráce⁹. 

Také konkrétní zkušenost posledních desetiletí nám ukazuje, že mezi osobním uměleckým výrazem a oblastí veřejnosti existují bytostné vztahy. Jak výše naznačeno, umění může žít bez veřejnosti, jak tomu bylo v našem regionu za komunismu, jen provizorně a dočasně. Jen s vírou v dočasnost nespravedlivého stavu věcí mohlo umění žít v ghettu mimo a proti veřejnému mínění. Jako trvalé by takové odloučení umění a veřejnosti muselo vést k hluboké deziluzi o lidské budoucnosti. Na druhé straně zkušenost současné porevoluční situace nás přesvědčuje o tom, že ani ze strany veřejnosti nelze trvale ignorovat stanovisko umění a všech aktivit, které neslouží bezprostředně dosažení zvoleného cíle. Jazyk umění se během dvacátého století vyvinul do velmi specifického a těžko srozumitelného způsobu označování. Kvalita uměleckého díla je dosti složitá věc i pro toho, kdo je zvyklý tento jazyk číst a nepochybně její posuzování má široký rozptyl. Nicméně tak zvaná umělecká kvalita díla je výrazem poctivosti práce stejně jako v každé jiné lidské činnosti. Nekvalitní obrazy na stěnách oficiálních prostor vrhají nepříznivé světlo na činnost, která se pod nimi koná.

To, že stát přestává podporovat rozvoj národního umění, což se stalo v posledních letech celosvětovým trendem, povede doufejme k odplavení všech iluzí a ideologických předpokladů a k odkrytí skutečné potřeby lidské společnosti investovat do svobody lidského ducha a do rozvíjení duchovních aktivit, které nevedou bezprostředně k zisku, ale vytvářejí prostředí v němě se dá lidsky žít, v němě má člověk otevřeny oči pro bohatství a tajemství života. Současný svět musí, zdá se, rozvíjet obě zdánlivě protikladné stránky: jak Účinný otevřený systém zajišťující sociální reprodukci, tak svobodu jedince být sám sebou. Jen sdělená osobní zkušenost může dát společnosti hloubku a duchovní rozměr. Jen společnost lidí tvoří lidskou společnost. Veřejné umění je místo, kde se setkávají obě tyto stránky. Ukazuje se, že takové setkání nemusí být vědy jen kompromisem. Umělec nemusí slevit z důslednosti své osobní zkušenosti, nýbrž jen mít na zřeteli své reálné sociální stanovisko (reálné, nikoliv ideální). Divák se nemusí stát znalcem umění, nýbrž musí jen přijmout fakt, že význam uměleckého díla neleží v první rovině jako význam reklamy nebo zpráv o počasí, ale že je třeba k němu učinit pár kroků. Výstava "Umělecké dílo ve veřejném prostoru" přináší 50 uměleckých projektů - pokusů o takové setkání. Tento vzorek uměleckých projektů a teoretických statí chce probudit zájem umělců teoretiků, institucí i možných sponzorů o rozvinutí bohaté aktivity na tomto poli.

Ludvík Hlaváček
ředitel SCSU, Praha 

Poznámky

1. viz: Suzan A. Snodgrass, Dynamika veřejného a soukromého v chicagském umění, příspěvky internetové diskuse publikované v tomto katalogu a výběr z bibliografie
2. viz: Michal Koleček, Sociální kontext v umění
3. Bývalý ministr kultury ŽR a rektor pražské Akademie výtvarných umění se nedávno v televizní diskusi shodli, ěe pojem "kulturní politika" je nonsens.
4. Yet the intangible social benefits of art still have to be clearly defined. In what way does culture improve the quality of American life?
   Dale McConathy in: Public art, public controversy - The Tilted Arc on Trial, ACA Books, New York 1987
5. Naopak, tam kde to činí, dochází k jeho hrubému zneužití tzv. estetizací politiky, kdy na místo zdůvodněného politického rozhodnutí nastupují demagogicky působivé Účelové estetické ideály.
6. viz: Bohuslav Blažek, Výtvarné umění a veřejné prostory
7. platným mýtem jako v antickém Řecku, křesťanskou ideologií jako ve středověké Evropě, feudální společenskou hierarchií jako v evropském baroku atd.
8. Tam, kde ve dvacátém století umění "bylo učiněno" veřejným, to jest nadindividuálně platným, stalo se tak v důsledku politického násilí. Mám na mysli nacismus a komunismus.
9. viz: Kateřina Pavlíčková, O kontextu a významu