Dalibor Knapp: Default settings: Kino pro dva diváky
14. 9. – 27. 9. 2016
vernisáž 13. 9. 2016 od 18 hodin

kurátor: Tomáš Svoboda

TS: Rád bych se zeptal na jednu věc. Ve svém textu píšeš, že „pro lepší svět je třeba více násilí.“ Je třeba více násilí, aby vznikl lepší svět? Nebo součástí lepšího světa je více násilí?

DK: Musíme si nejdřív říct, co je lepší svět. Pro každého samozřejmě něco jiného. Já si ho představuju jako svět, který je spravedlivější, solidárnější. Myslím, že podmínkou solidarity je tělo, nebo jeho fyzická zkušenost. Pravděpodobně si dokážu představit, co je mít hlad, jak bolí, když někdo spadne ze schodů, nebo když někoho zkopou. Ale už je těžší se vztáhnout k obrazům, kde jsou například demonstranti rozhánění mikrovlnami, které jim způsobují nesnesitelnou horkost pod kůží, nebo jsou jim velmi silnými akustickými přístroji rozhýbávány vnitřní orgány. Technologie přinesla situace, které těla nemají v rejstříku. Jestliže tedy chceme lepší svět, každý by si měl vyzkoušet tuto násilnou zkušenost, aby mohl soucítit s ostatními, proti kterým je tato technologie použita.

TS: Čili je třeba vytvořit nějaký „trenažér násilí“, kde by bylo možné projít takovou zkušeností? Násilí však nemá jen fyzickou povahu. Násilím je i psychický teror, ponižování, urážky, ignorace. Máš na mysli i to?

DK: Možná ano, ale ne „trenažér násilí“ jako přístroj, ale spíš jako princip, který se stane například součástí herních konzolí. Jinak než jako hra či zábava se nemá šanci výrazněji rozšířit. S psychickým násilím je to složitější, těžko se zobrazuje a těžko je viditelné. Působení zrcadlových neuronů, které fungují u fyzického násilí, je menší. Vůbec nechci snižovat závažnost psychického násilí, ale výhodou mysli je, že je po tisíceletí v podstatě stejná, takže v principu se psychické násilí  nemění a můžeme s ním pracovat. Velký problém nastane, až technologie bude schopná způsobovat nyní nepředstavitelné, nové formy tohoto násilí.

TS: Tím „trenažérem“ jsem myslel něco na způsob hry, či třeba rozšířené reality. Jistě by i psychické násilí bylo možné tímto způosbem simulovat. Jinou formou by pak mohlo být třeba násilí mezi člověkem a strojem...

DK: Jasně, ale nikdy to násilí není mezi člověkem a strojem, ale člověkem a tím, co je za tím strojem. Ale to není nic výjimečného, vždyť kolik lidí má od počítače problémy s páteří či očima?

TS: No, nebo psychický teror padání windows... Myslel jsem to spíš s ohledem na budoucnost, jak jsi psal. Budoucí  a dosud nepoznaná... Myslíš, že se toto dá zprostředkovat vizuálním uměním? Mohlo by umění být tím „trenažérem“?

DK: Umění to může zprostředkovat, ale otázkou je, do jaké míry. Jestli vědomí toho, že to je jen umění a ne živá realita, to nezploštuje… Co myslíš?

Poděkování autora výstavy:

Tomáš Svoboda, Fabiana Mertová, Fraňo Procházka, Žofie Zajíčková, Jordan Boulet, Jan Tyrpekl, Liu Lin, Maria Sanchez, Anna Kryvenko

Program NCSU podporují MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7

Mediální partneři: Artycok.tv, ArtMap, lbjlt.net
Poděkování: UMA: You Make Art