Politik-um / New Engagement
15. 5. – 10. 6. 2002
místo konání: Pražský hrad, nádvoří a galerie Tereziánské křídlo
kurátoři: Ludvík Hlaváček; Keiko Sei

Vystavující umělci: Michael Bielický (ČR), Daniel Bozhkov (USA/Bulharsko), Jiří Černický (ČR), David Černý (ČR), Milena Dopitová (ČR), Harun Farocki (Německo), Cindy G. Flores (Mexiko), Ingo Günther (Německo), Fran Ilich (Mexiko), Sanja Iveković (Chorvatsko) Nada Dimic File, Zdena Kolečková (ČR), Jan J. Kotík (USA/ČR), Alena Kotzmannová (ČR), Beth Lazroe (USA), Adéla Matasová (ČR), Erbosyn Meldibekov (Kazakhstan), Michal Nesázal (ČR), Otto Placht (ČR), Pode Bal (ČR), Tamar Raban (Izrael), Julia Scher (USA), Silver (ČR), Zitta Sultanbaeyva Ablikim Akmullaev (Kazakhstan), Šťepánka Šimlová (ČR), Milica Tomić (Jugoslávie), Filip Turek (ČR), Martin Zet (ČR)

V Čechách dosud převládá k pojmu politické umění silná nechuť. Je to pochopitelné uvědomíme-li si, že v době komunismu bylo politické angažování ve prospěch vládnoucí ideologie od umělců násilně vynucováno. V demokratické společnosti však se umělec stará o věci veřejné a politické jen ze svého rozhodnutí a angažuje se v nich jen sám za sebe. K angažování ve veřejných a politických otázkách je současný umělec vybízen podněty jak z oblasti vývoje umění, tak ze současné politické praxe. 

Vývoj umění směřuje k „politickým" postojům
Umění bylo svým způsobem politické po většinu svých dějin, ať bylo výrazem kmenové magie, náboženských ideálů, sociálního postavení klientů, či od 19. století především výrazem ideálů demokracie. Jestliže v 19. a 20. století výtvarné umění bloudilo v šerých houštinách osamocené lidské duše, bylo to proto, že rozvoj demokracie sám otevřel před zraky občanů nelehkou otázku individua, jeho hluboké svobody a stejně hluboké závislosti na druhých lidech a na společenských institucích. Starost o sociální rozměr lidské svobody je po mnohá desetiletí integrální součástí většiny slohových proudů, zejména pak od druhé poloviny 20. století a zdá se, že v posledních letech zájem umělců o sociální otázky vzrůstá. 

Současná politická praxe vyzývá k angažování umělců
Stejně jako umění a celá řada dalších sociálních aktivit, i politická praxe tříbí prostředky svého jednání, což vede k postupujícímu uzavírání se do sebe a k proměně starosti o lidské věci v mechanismus řízení a ovládání. Snaha o účinnost politického diskurzu nepřipouští pochybnost o vlastním názoru, odstup od daných podmínek soutěže politických stran a svobodné ohlédnutí po tom, co plní lidský život radostí a co mu dává smysl. „Politické umění" představuje spontánní snahu o to, aby se „věc veřejná" zase stala „věcí lidskou". Lidská rozhodnutí nemají být jen volbou mezi pravou a levou alternativou, ale rozhodnutí učiněná tváří v tvář nepřeberně rozmanité, překvapující a živé realitě. 

Co je politické umění?
V příručkách o současném umění je pojem „politické umění" spojován především s uměním aktivistů, kteří hájí práva sociálních minorit a prosazují existenci alternativních sociálních modelů. Po ukončení studené války a ideologické polarizace ustupuje, zdá se, i aktivistická polarizace zájmům jednotlivých umělců o každodenní problémy člověka žijícího ve společnosti ovládané konzumem a necitlivými řídícími mechanismy umožňujícími koncentraci moci, nerovnováhu v rozdělování statků a hodnot a produkujícími nepřátelství mezi lidmi. Zejména pak v naší zemi, kde po dlouhá léta nebyla příležitost k přirozenému vývoji, ani v oblasti umění, ani veřejného mínění, jsou jednotlivé představy umělců o politickém umění rozdílné. Projekty českých umělců přijaté pro tuto výstavu představují širokou škálu názorů na způsob uměleckého, občanského i lidského angažování. Někteří umělci glosují konkrétní politické události nebo situace, které se prostřednictvím médií staly veřejným tématem. Tak je tomu v případě skupiny Podebal, Jana J. Kotíka, Martina Zeta, Michaela Bielického a Jiřího Černického. Jiné projekty aktualizují lidské činnosti, v nichž se skrývají nebezpečné či citlivé prvky, například vývoj technických možností kontroly lidí (Adéla Matasová), nebezpečí násilí číhající v nevinných dětských hrách (Alena Kotzmannová) nebo v každodenních mírumilovných činnostech (Zdena Kolečková). Michal Nesázal vyjadřuje ve svých „barbíních" krajinách obavu z toho, jak zdokonalování simulačních technik stupňuje paradoxně rys umělosti různých stránek našeho života. Štěpánka Šimlová využívá možností počítače k předvedení toho, jak blízko mají k sobě kouzlo krajiny a krutost války. Otto Placht svým projektem „kulturního centra" na jezeře Yarina Cocha v Peruánské Amazonii ukazuje blízkost i odlišnost geograficky vzdálených kultur. Skupina Silver, známá díly využívajícími digitální techniku, tu poukazuje na fakt, že technické prostředky mezilidské komunikace mají své nepřekročitelné meze. Milena Dopitová vidí politický, či obecněji řečeno sociální, obsah uměleckého díla v připomínce lidského neštěstí, nemoci a smrti. David Černý svým hravým dílem demytizuje místo a smetá prach se starého kamene. 

Politické umění je bezmocnou a neúčinnou politikou
Umění nechce něčeho dosáhnout. Jistě, každý umělec by se rád svým uměním živil, ale - pokud je umělcem - není ochoten produkovat to, co si žádá trh. Dílo, které produkuje, není prostředkem k dosažení nějakého cíle, ale pouze vyjádřením toho, co umělec sám považuje za důležité. Umělec není za projev svého osobního názoru odpovědný politické straně nebo jiné názorové skupině, ale jako individuální člověk ví o své závislosti na druhých lidech a na celém lidském společenství. Umělecké dílo je neověřeným, osobně zaujatým sdělením, které se nemůže vyhnout jednostrannosti. To však není jeho nedostatkem, protože lidská společnost vskutku je společenstvím jednotlivých, nedokonalých lidí a umělecké dílo je bezprostředním výrazem této skutečnosti. 

Bezmocnost je pro umění podstatným rysem
Umění nedokáže uchopit politickou moc. Fašistické umění a socialistický realismus nás však poučily, že výměnou za svobodu osobního názoru dává umělec politikům mimořádně účinný politický prostředek k udržení moci. Jako služebný nástroj získává umění politickou moc, ale přestává být uměním. 

Ludvík Hlaváček

Poznámky k zahraničním projektům
Hranice, uprchlíci, lidská práva, práva občanů a bezpečnost. Tradiční problémy a nové obavy. Témata, ke kterým se vyjadřují umělci pozvaní z různých koutů celého světa na tuto výstavu na Pražském hradě. Při této příležitosti nám umělci chtějí dát prostřednictvím různých projektů najevo, že my všichni jsme schopni se o tato témata zajímat a že bychom také měli. 

Ingo Günther z Německa se nás svým projektem „Refugee Republic" snaží svou statistikou přesvědčit o hodnotě uprchlíků a navrhuje vytvoření nového virtuální státu - republiky uprchlíků, která následně zbohatne. Fran Ilich z Mexika poukazuje na to, že hackerství je efektivním nástrojem překračování různých hranic omezujících naši svobodu, ať fyzickou či konceptuální. V Praze nám předvede, jak „hackovat" hranice. Cindy Gabriela Flores, rovněž z Mexika, nám naopak prozradí, jak překročila hranice gender. Technologie mohou stejně dobře svobodě napomáhat, jako ji omezovat. 

Julia Scher ze Spojených států upozorňuje na to, že náš život je neustále monitorován různými bezpečnostní systémy. Pro její projekt „Prague Under Survaillance" (Praha pod dozorem) budou na Pražském hradě instalovány speciální bezpečnostní kamery, které návštěvníky přenesou do z živých obrazů i nahraných záznamů vytvořené monitorované reality. Instalace Haruna Farocki z Německa „Ich glaube gefangene zu sehen" / I Thought I was Seeing Convicts" (Myslel jsem, že vidím odsouzené) nás seznamuje s technologií používanou ve věznicích. Tento „faktický" dokument je i metaforou našeho každodenního života.

Daniel Bozhkov, umělec původem z Bulharska, který žije ve Spojených státech, přirovnává moderní turismus k určité formě uvěznění, kde každý musí navštívit tatáž místa a tytéž pamětihodnosti. Vyzývá nás k návštěvě mobilního kiosku, super-rychlé prohlídky slavného Pražského hradu. Sanja Iveković z Chorvatska, která se dlouhou dobu zabývá právy žen, představuje složitou instalaci „Nada Dimic File" o dlouhé historii jména „Nada Dimic", které patřilo partyzánské bojovnici II. světové války. 

Milica Tomić z Jugoslávie, která často protestovala proti oficiálním verzím událostí v době občanské války v Jugoslávii, připravila video instalaci „Sama" zachycující nacionalisticky laděný obraz ženy z lidu, který muži buď pasivně přijímají nebo s požitkem obdivují. V instalaci „She has a headache in her stomach" (Bolehlav v žaludku) se Tamar Raban z Izraele snaží komunikovat se svou palestinskou přítelkyní z Hebronu, se kterou se, přesto jak blízko od sebe spolu žijí, nemůže setkat osobně.

A nakonec dvě umělecké skupiny z Kazachstánu představují nejnovější vlnu politického umění z těchto neuvěřitelně zajímavých končin světa: video „Media-aítys" Zitty Sultanbayevy a Ablikima Akmullaeva je o mediální krajině, zatímco video instalace Erbosyna Meldibekova „Pol Pot" zachycuje vytváření „lidské sochy." Mimo jiné toto video poukazuje také na to, že humor je nejlepším způsobem boje s utrpením a tragedií. 

Keiko Sei

Pořadatel
Centrum pro současné umění Praha, o.p.s.

Spolupořadatel
Správa Pražského hradu, Goethe-Institut Praha

Kurátoři
Keiko Sei, nezávislá kurátorka, Ludvík Hlaváček, ředitel Centra pro současné umění Praha 

Spolupráce
Velvyslanectví USA, Mexika a Izraele, Duňa Panenková, vedoucí výstavního oddělení SPH, Monika Štěpánová, Goethe-Institut Praha,

Sponzoři
Třinecke železárny, Trust for Mutual Understanding, OSF Praha, Nadace pro současné umění, firmy ProMoPro, Elmet ad. 

Produkce
Katherine Kastner, CSU Praha, Tamara Moyzesová, Monika Gryčová, výstavní oddělení SPH

Architekt
Petr Hornek

Grafika
Missing Element

Tisk
Regleta

Stavba výstavy
Pavel Břach