Zrození instagramových Venuší neboli pornologie kapitálu (co je pornografie
a proč v ní jedeme všichni)
4. 12. 2019 od 17 hodin
Co spojuje selfie Kim Kardashian s Botticelliho Venuší? Kudy vede cesta od Michelangela k současné pornografii? A nejsme všichni tak trochu pornoherci, neboť naše těla ze sebe tak jako „zbožní oběh ustavičně vyměšují peněžní pot“? Proč se vlastně čím dál více plastických operací provádí na „neviditelných" částech těla? Berkeley říkal: „Esse est percipi“, být znamená být vnímán. Koho to však vidíme v ložnici, kdo tam je - s námi?
Přednáška Ondřeje Váši, Jakuba Marka a Jakuba Chavalky se odehraje ve spolupráci se Společností pro filosofickou antropologii a FHS UK.
---
Předehra (Ondřej Váša): Co má společného Botticelliho Venuše se selfies Kim Kardashian? Odkud vede cesta od Michelangelova posledního soudu ke zběsilé pornografii a čím jsou naše podpaždí příbuzná surrealistické kresbě? Jakkoliv nepravděpodobně, sbíhají se všechny tři otázky v jediném tázání: ptají se po normě, jejímž porušením se naše víceméně cudná těla stávají vilnými, lascivními či obscénními, lépe řečeno hledají mez, za níž se rukopis našich těl stává vulgárním, oplzlým, pornografickým. Jakým rukopisem však pornografie vlastně je? Nechť nám pomůže tetička Wiki: pornografie, praví, je „neumělecké znázornění lidského těla […], které nemá jiný účel, než podněcovat sexuální pud.“ Inu dobrá, jenže co je vlastně podstatou těla bez přidané hodnoty a co tedy odlišuje obrazy erotické od těch pornografických? Abychom se nemotali v pouhých otázkách, budeme muset začít příznačně hadem. Lépe řečeno jeho figurou, podél které se vlnila cudná záda renesančních žen tak vilně, až jejich siločáry zdivočely do surrealistických automatických čar. Budeme sledovat jejich lstivý protiútok proti hygienickým příručkám i úprk před nacistickými Venušemi a vystavíme je nakonec nevyhnutelnému poslednímu soudu, v rámci kterého se ukáže přinejmenším jedno: totiž že jazykem pornografie píše jak Frankenstein, tak i řezník Krkovička.
Koitus (Jakub Marek): V slavném textu Dialektika osvícenství vedou autoři Adorno a Horkheimer analogii mezi moderními sportovci a libertiny v de Sadově Juliette. „Moderní sportovní družstva, jejichž souhra je přesně regulována, takže žádný člen nemá pochybnosti o své roli a za každého tu je náhradník, má svůj přesný model v Juliettiných sexuálních týmech, v nichž se využívá každý okamžik, neopomíjí se žádný tělesný otvor, žádná funkce nezůstává nečinná.“ Vášeň ustupuje výkonu, výkon znamená proměnu těla v stroj, který užitečně a nejefektivněji provádí činnost koitu. Ve sportu se regulacemi předepsané činnosti, jako je skok do dálky, běh na sto metrů, či synchronizované plavání, zdokonalují podle principu dále, rychleji, dokonaleji. V pornografii byla těla učiněna právě takovými stroji, totiž výkonnými, neúnavnými, dokonale koordinovanými soukolími ne-vášně. V pornografii současně zakoušíme jiný kapitalistický fenomén: dokonalou dostavitelnost (Bestellbarkeit) pohlavního orgánu. Dostavitelnost tu znamená „objednatelnost“, dostupnost, jako je třeba automobil dokonale objednatelný a dostupný, neboť je na prodej a k dispozici kupce. Pornografie je, dalo by se říci s Heideggerem, dokonalou dostavitelností sexuálních orgánů, neboť tyto jsou naprosto k dispozici a nekladou odpor (vagina), či dokonale nabízí svou funkci (penis). Pornografie zobrazuje lidské tělo v účelnosti takového dávání se, jako užitečné k nekonečné souloži. Chirurgicky upravené tělo nemá být ani krásné, ani přitažlivé, má pouze umožnit vzrušivost. Plastické operace se dějí na neviditelných, tedy intimních místech proto, aby se tělo stalo vzrušivým, tedy aby se mohlo dávat. Pro–dávat, aby bylo dostavitelné, aby podléhalo logice výkonu a kapitálu.
Climax (Jakub Chavalka): Existuje cosi jako pornografický aspekt kapitálu? Odvrácená tvář bohatství, jež se vilně a s nechutnou obscénností šklebí na ty, kteří nekonečně touží po lásce, ale místo ní nacházejí v celém světě pouze děvky na jedno použití? A kdy se společnost stala veřejně uznaným bordelem, v němž se považuje za ctnost hrdinství rozsévat semeno na jakémkoli poli a z rozvážného hospodáře na vlastním statku se stal opovrženíhodný podpantoflák? Aristoteles považoval sperma za látku, jejíž nejjemnější části se přetvářejí na míchu a mozek. Celá antika po něm proto opakovala, že plýtvání semenem vede k demenci, a že moudrý člověk proto nakládá se životodárnou tekutinou dle zásad sófrosyné. V určitém okamžiku dějin ovšem vyvstala otázka, zda ctnost uměřenosti není pouze pervertovanou lakotou. Tehdy se začal shromažďovatel pokladu (ať již fyziologického, či finančního) jevit jako „potrhlý kapitalista“, který proti přirozenosti zadržuje to, co má být dle své povahy investováno. Jako metafora pro oběh kapitálu se jistě nabízí i krev, leč krev živí celé tělo (společnost), zatímco kapitál znásilňuje a stejně jako libido roste s uspokojením, a jelikož nikdy nemá dost, produkuje stále perverznější způsoby ukojení. Spermaticky likvidní peněžní forma kapitálu tak nakonec protrhává všechny hráze cudnosti a za zády oslavované populační exploze se vrací ke svým dárcům. Před utonutím ve vlastních šťávách nás nakonec chrání poslední bašta prazvláštní sublimace, kterou je fetišismus zboží. Není však pornografie vyvrcholením takového fetišismu, neboť uspokojuje bez námahy a především bez důsledků? Není moderní porno ve skutečnosti vrcholným projevem sebevědomí kapitálu?
Aktivity Centra pro současné umění Praha jsou podporovány: MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7
Partneři: Kostka stav, s. r. o.
Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net, UMA: You Make Art
