Mark Barker, Libuše Jarcovjáková,
Zuzana Šrámková
s textem Alice Hattrick 

13. 12. 2024 – 16. 2. 2025
vernisáž: 12. 12. 2024 od 18 hodin

kurátorka: Zuzana Blochová
spolupráce: Marek Meduna
architektura: David Fesl
grafika: Jan Šerých

Výstava se zaměřuje na fyzickou zkušenost, kterou mohou umělecká díla zachytit a následně vyvolat. Skrze pozorování sebe sama, pozorování druhých a dokumentární prostředky fotografie, sochařství a kresby autor a autorky zobrazují vnitřní procesy, samotu v těle a prolínání sociální a individuální tělesnosti.

Výstava oproštěná od názvu představuje a spojuje dílo výtvarného umělce a dokumentárních fotografek, kteří se na základě svých uměleckých východisek v různé míře zabývají výše uvedenými tématy. Spisovatelka Alice Hattrick napsala text, který se volně vztahuje k výstavě a tvorbě vystavujících. V roce 2021 vydala knihu Ill Feelings, jež je „osobním i politickým vyrovnáním se s nemocí, dědičností, časem, tělem a neviditelností“ (Francesca Wade). 

Tvorba Marka Barkera popisuje těla a způsoby, jakými se do nich a z nich dostávají další prvky. Jeho mnohostranná praxe, charakteristická promyšleným zkoumáním materiálů, zahrnuje sochu, kresbu, malbu, fotografii a video. Mark čím dál více využívá běžně dostupné a obyčejné materiály jako na příklad chléb, olej a další běžné součásti domácnosti. Tato volba materiálů ve spojení s jeho různorodými konceptuálními přístupy, vyjadřuje konkrétnost tělesných zážitků a zkušeností – trávení, touhy, úzkosti, studu – a zároveň zkoumá mechaniku a limity vlastní samoty v těle.

Markovy objekty setrvávají ve stavu konfrontace formy a rozpadu. Skrze rozbitost a rozpad živého a neživého – formou průsaků, trhlin, odpadu a tekutin – navrhuje a přijímá tělo coby propustné a komplikované, potenciálně bez hranic, a vyžadující podporu. Jeho kresby a sochy vznikají spojením představivosti, pozorování a pečlivého výzkumu – autorovy zdroje sahají od hygienických zařízení až po lidskou a zvířecí anatomii.

Jeho práce na papíře zobrazují těla, z nichž často něco vytéká či jinak uniká, která jsou znetvořená a jistým způsobem odhalená, rozbitá až k bodu mezi průsakem a zadržováním. Jeho sochy často zobrazují postavu jako tělo složené z částí, podivně zredukovaných a zároveň přehnaných. Jejich nedílnou součástí je rozměr péče či starosti, vepsaný do nich skrze proces jejich tvorby.

Instalace Are you more (2024) taxonomicky představuje objekty, vytvořené převážně z chleba. Ty obsahují vosy, lidské uši, knoflíky, chalupy a květiny, a jsou podle typu uspořádány na podlaze výstavního prostoru, v jejíž prostorách se kdysi nacházela pekárna. Těmito pracemi se Mark snaží vyslovit, jakým způsobem organizujeme a klasifikujeme svět kolem nás. Zaměřuje naši pozornost na rituální – a občas obsesivní – činy, které utvářejí naše domácí a kulturní praktiky.

Výběr fotografií Libuše Jarcovjákové ve výstavě představuje pouze drobnou část jejího systematického vytváření záznamů sebe sama. Libuše se začala fotografovat ve svých 16 letech; v současnosti tento osobní archiv zahrnuje 56 let jejího života.

S potřebou nepřerušovat sled vlastních obrazů staví sebe samu do středu pozornosti. Často pracuje s opakovaným záznamem a spíše než přísnou selekci volí větší množství obrazů.
Její fotografie jako by nebyly primárně vytvářeny s vědomím, že budou sdíleny s divákem. Vznikají s určitou mírou odpojení od sebe sama. Snaží se co nejméně manipulovat se svou podobou a výrazem, minimalizuje aspekt sebeposuzování a sebehodnocení a dokumentuje se bez ohledu na změny, kterými její tělo prochází v průběhu času. Akt fotografování pro autorku představuje spojení s přítomností a následné prohlížení záznamů slouží jako důkazy její existence v daném čase a místě. Jsou prostředkem introspekce i ukotvení v realitě. Představují způsoby vyrovnávání se a navázání vztahu sama se sebou, k prožitku blízkosti a vzdálenosti vlastního těla.

Vystaveny jsou také Libušiny portréty, které spontánně pořídili na její fotoaparát někteří z jejích blízkých přátel. Libuše nijak nezpochybňuje jejich autorství a zařazuje ke svým vlastním záznamům. Autoportréty vytvořené pomocí stativu, kterých ve své tvorbě nevytvořila mnoho, lze vnímat jako mimořádnou událost, při níž se umělkyně snaží vyjádřit svůj emoční a fyzický stav nebo se zachytit v klíčové životní situaci. V Libušině tvorbě však výrazně převládají autoportréty, které pořizuje z ruky, kdy fotoaparát namíří přímo na sebe nebo na svůj odraz v zrcadle. Pro autorku představují záznam sebe sama prostý další významové vrstvy.

Jedna z prvních fotografií Zuzany Šrámkové z roku 2010 zachycuje dvě mladé dívky nápadně si podobné a usazené ve stejných křeslech, které pózují v reakci na to, že jsou fotografovány někým, kdo k nim patří. První má vyvrácenou hlavu na pokrouceném těle, zatímco druhá vyvažuje zdivočelou kompozici gestem ztišení. Je to vtipná a zároveň drsná fyzická scéna. Naznačuje blízký kontakt s tím, kdo stojí za kamerou, kdo si to spiklenecky užívá s nimi. Tato fotografie jako by předznamenávala všechny následující.
Zájem o tělesnost je v Zuzaniných fotografiích spíše přirozenou součástí daného prostředí
než plánem. Život v otevřené komunitě mladých lidí ostravské subkultury umožňoval otevřenost, spřízněnost a blízkost skrze společné prožívání, názory, sklony k sebedestrukci, odhalování a fyzický kontakt, poflakování se venku, večírky, hravost, zábavu, hudbu, tabák, alkohol a jiné látky. Zuzaniny snímky ukazují zranitelnost a současně odolnost těl. Jsou to těla tvarovaná sounáležitostí, náročným společenským životem a prostředím, ve kterém žijí. Některé její fotografie mají téměř sošnou kvalitu, zpřítomňují obnažená těla a předměty odkazující k objemům, k pohybům a energii uvnitř nich.

Zuzana je součástí skupiny lidí, které fotografuje, stojí zde příliš blízko, záměrně se nesnaží poodstoupit stranou a soustředí se více na samotné prožívání a vlastní účast. Objektivizační dokumentaristické postupy pro ni tvoří překážku k zachycení něčeho, co existuje jen uprostřed sdílené zkušenosti. Na rozdíl od Libuše Zuzana není ve středu, ale stojí se zřetelným porozuměním na kraji vnitřku. Pracuje s určitým kvalitativním rozpětím fotografického zachycení a s množstvím, které posiluje intenzitu jednotlivých fotografií. Technická a obrazová nedokonalost není záměrná; je spíše důsledkem impulzivity a lehkosti – ponechávání věcí a událostí tak, jak se dějí.

Zuzana Blochová

---

věci, které zbyly

(Markovi II)

Když jsem před třemi a půl lety psala o Markově práci, žila jsem sama, stýkala se s mužem, jehož politické názory a zvyky jsem nesnášela, a sex s ním nebyl natolik dobrý, aby mi to stálo celé za to. Byla to reakce na rok samoty, revize osamělého života (tuto domněnku jsem vyslovila i ve svém textu). Dalo by se to nazvat poblouzněním, které se velmi rychle může změnit v odpor k sobě samé. Nakonec jsme se rozešli kvůli izraelské okupaci Palestiny, ale myslím, že jsme stále jakýmsi zvláštním způsobem přátelé. 

Už nebydlím sama, ale nepřestěhovala jsem se. Je to už rok a půl, co tu žije i moje přítelkyně. Její rytmus a zvyky přinesly stabilitu a radost. Ale já se jim bráním tím, že od té doby, co můj pes umřel, zůstávám vzhůru dlouho do noci a piju. Romantizovala jsem si pocit svobody, který se mne zmocnil ve chvíli, kdy jsem se přestěhovala sem, do prázdného domu mé nevlastní matky. Jen já a ona (fenka), pokoje téměř kompletně bez vybavení, prakticky vzato žádné víkendy ani všední dny, pokřivený čas. Když jsem se tu poprvé objevila, neměla jsem ani své knihy – všechny tehdy byly ještě v bytě, který jsem původně spoluvlastnila a musela opustit. Na pomalu se hromadících suchých květinách a předmětech – spolu se všemi knihami, které přišly v krabicích z bytu a jen pár kusy nábytku, jehož zbývající část chci zpátky – se teď jen vrší prach a pavučiny. (Nový pes rozkousal všechny šišky a sušené rostliny a vytvořil tím vrstvu domácího mulče.) Právě zde jsem poprvé po mnoha letech opět začala kreslit a malovat. Lisovala jsem rostliny, četla o jejich léčivých vlastnostech a kulturní historii a pak se pomocí nich naučila barvit látky. Vytvořila jsem zahradu. Z kusů obarvené látky jsem šila závěsy. Vyráběla jsem přikrývky. Vyšívala jsem. Myslela jsem si, že se přetvářím, že se učím zaujímat místo v prostoru. O čtyři roky později se cítím neschopná, rozpolcená, selhávám ve své práci, cítím se ještě izolovanější v tomto světě, který se znovu propojil beze mne, a nebo ne – nemám ponětí.

Chci, aby mě to, co jsem se naučila o zaujímání prostoru obývacího pokoje sloužícího zároveň jako ateliér, obývalo navždy, napsala jsem v onom textu. Mark vytvářel sochy ve svém berlínském bytě a žil s nimi jako by to byli jeho spolubydlící. Poprvé po dlouhé době mám pocit, že mám tělo vcelku, a ne tělo složené z částí, které se rozpadají nebo se od sebe snaží odtrhnout. Nevím, jak se cítím teď – možná tak, jako by ony části splývaly dohromady, spojené s něčím podobným rodině, ale převedeným do queer rozměru. Je to něco, co chci, ale stále cítím potřebu se od toho odtrhnout. (Re)produktivní čas, čas pro rodinu, je také něco, co chci zničit. 

Mark stále žije sám. Na rozdíl ode mne si zachoval soběstačnost, alespoň co se týče vytváření domova. Soběstačnost je přitom pojem, který maskuje realitu vzájemné závislosti, život s oddaným partnerem a přáteli, lidmi, kterým na vás záleží a na kterých vám záleží, v realitě kultury vytěžování, tolika práce za tak málo. Markovy kresby popisují pocit, že jste jedním z mnoha, že jste součástí sociálního těla, a jak se můžete i přesto cítit odříznutí nebo oddělení. Používá metaforu těla rozděleného na části, které se snaží udržet na nohou. Hlavy jsou příliš těžké, potřebují oporu a někdy jejich váhu drží jiné části těla, což se zdá být neudržitelné. V díle Under the weather, a/Nepohoda, a (2021) se člověk stává složkami, o nichž všichni víme, že se nacházejí pod kůží: vaky s orgány, abstraktními formami, které zatěžují hlavu, fekáliemi vycházejícími z úst. V díle as yet untitled (headache)/zatím bez názvu (bolest hlavy) (2020) si jednotlivé tělo vytvořilo vlastní podpěru, o kterou se opírá hlava, přičemž zbytek těla byl obětován. Tato fragmentace nebo roztažení popisuje účinky osamělosti či samoty na tělo, stejně jako pociťované námahy z pouhé existence jako vypětí.

Cítím se jako jiný člověk v závislosti na tom, s kým trávím čas, zda jsem sama nebo ve společnosti, a Markovy kresby mi také připomínají tento pocit – že ve svých tělech uchováváme mnoho verzí sebe sama, a že některé z nich jsou těžší než jiné. Některé z nich jsou naprostou noční můrou. London bend/Londýnský ohyb (2016) je hlava s krkem oddělená od těla, kterou drží ruce ve vzduchu, přičemž tělo samo klečí. Rok 2016 – žili jsme spolu tehdy? Už si to ani nepamatuju. Přestěhovala jsem se tam, když jsem musela poprvé odejít. Tehdy jsme byli jinými verzemi nás samotných. 

Život o samotě stojí více než život s partnerem, a to doslova. Lidé bez partnera to mají finančně těžší, i když jsou citově soběstačnější. Když jsem žila sama a byla single, cítila jsem se osvobozená od pravidel genderu a sexuality, od tyranie páru, heterosexuality a ženství, ale to neznamená, že jsem byla svobodná i v očích ostatních. Nic se vlastně nezměnilo, jen jsem se vyhýbala tomu být viděná na veřejnosti. Jak píše José Esteban Muñoz: „Být ztracený neznamená schovávat se ve skříni nebo provést prostý (ontologický) akt zmizení; znamená to odklonit se od cesty heterosexuality... Být ztracený v tomto konkrétním queer smyslu znamená vzdát se své role (a následných privilegií) v heteronormativním řádu.“ Abychom si mohli představit budoucnost queer spřízněnosti, musíme se ztratit ze zřetele logice reprodukčního futurismu. Žití ve dvojici je jako vytvořit novou verzi sebe sama, ale všechny vaše ostatní verze vás dál chodí strašit.

Někdy musíte zmizet. Je to tak, jak říká Libuše v dokumentárním filmu o svém díle: 

Libuše si svůj život zaznamenávala formou deníků a fotografií už od mládí a vytvořila tak svědectví o životě queer lidí, kterého se nám v současnosti nedostává. V prvních letech epidemie AIDS (1983–85) Libuše fotografovala klientelu T-klubu, kde se v Praze scházeli homosexuálové obou pohlaví. Předmětem Libušiných záběrů byli její přátelé, zaznamenávaní zevnitř komunity. Tyto snímky vznikaly v průběhu mnoha měsíců. Fotografie jsou plné radosti, pití, života dvojic a svobody. 

Deníky a fotografie jsou důkazy, které je možné použít proti vám. Znovu Muñoz: „Historicky se důkazy o tom, že jste queer, používaly k trestání queer tužeb, svazků a činů.“ Fotografie se mohou rychle proměnit ve fyzický důkaz přestupku: Jednou byla Libuše požádána policií, aby jí ukázala svitek filmu, který pořídila večer, kdy byla jistá osoba zavražděna. To zapříčinilo, že přestala v T-Clubu fotografovat. Ve světle těchto okolností se Muñoz zasazuje o to, aby byl queer stav propojen s pomíjivostí, náznakem, pozůstatky, „věcmi, které zůstaly viset ve vzduchu jako fáma.“ To je skutečným předmětem Libušiných fotografií – queer poznání, pohyb a vnímání, které se odehrává v klubu nebo v ložnici páru, dokonce i o samotě ve vaně, daleko od „ostrých světel mainstreamové viditelnosti a potenciální tyranie skutečnosti.“ V rozhovoru o dokumentárním filmu Ještě nejsem, kým chci být (2024) cituje rčení: „Pod svíčkou je největší tma.“ Není snadné vidět to, co je nám nejblíž, i když je to viditelné pro ostatní. To, co je nejnadějnější – třeba taková queer budoucnost – nepostrádá skryté či negativní aspekty. Aby mohla žít podle svých představ, musela Libuše v roce 1985 opustit Prahu a odejít do Západního Berlína. Po pádu Berlínské zdi se vrátila do Prahy, kde dodnes žije se svou ženou.

Libušiny fotografie z T-Clubu jsou prodchnuty vědomým spoluautorstvím, které v daném okamžiku vzniklo s jejími přáteli a milostnými známostmi. Jsou to pomíjivé okamžiky, které může fotoaparát v rukou zasvěcence, milence či milenky, umožnit a proměnit. Vidíme pozůstatky queer činů, které se mohou odehrávat uvnitř, za hranicemi „chladného broušení ulic, zdlouhavého podání ruky lidí, kteří se teprve nedávno poznali, nebo mužným krokem obzvláště sebevědomé ženy.“ Libuše zaznamenává pomíjivé projevy queer svobody v totalitním režimu. Její fotografie jsou důkazem životů queer lidí, na které společnosti útočí, a kteří se většinou musí před fotoaparátem skrývat, aby nebyli odhaleni. Libuše svůj fotoaparát, původně nástroj dohledu, proměňuje v nástroj odporu a budování odkazu. Zachycuje potěšení a svobodu, které lze najít v undergroundu. 

Zuzana svými fotografiemi dokumentuje společenskou scénu, která je ohrožována mainstreamem – anarchistickou a punkovou hudební scénu, která vznikla v Ostravě kolem velmi symbolicky pojmenované Spodní ulice. Tato komunita obývala tuto sociálně vyčleněnou oblast výměnou za údržbu a opravy, které její členové prováděli. Stejně jako Libuše i Zuzana fotografovala tuto scénu zevnitř. Zuzaniny fotografie provokují představivost a poskytují drobné průhledy – do dynamiky vztahů, místnosti, noci, činu – individuálních životních zkušeností, které osoby zachycené na jejích snímcích svedly dohromady. Pro fotografickou knihu z roku 2015 (svou bakalářskou práci) vytvořila texty, které projekt formulují jako výzvu divákovi, ale také výzvu z hlediska dokumentárních přístupů fotografování vyloučených komunit, mezi něž patří např. Romové žijící v této oblasti, jakožto odlišných. „Pracujme s nimi, bydleme vedle nich. Představme si, odkud pocházejí, jak se s nimi zachází, co si v rodinách předávají, jaké pozornosti od rodičů se jim dostává, jak se nedokážou zbavit stigmat.“ Zuzana zdokumentovala svou vlastní komunitu a obrátila kameru směrem dovnitř, místo aby ji použila jako zbraň k vyčleňování a objektivizaci. 

Fotografie, které Zuzana vytvořila, fungují díky kumulaci, řadě společně prožitých chvil a laskavosti pod vlivem alkoholu jako aktu přežití. Život Zuzaniných přátel a známých je zdokumentován hromadně: jak se poflakují, chovají své kočky, jedí, pijí a kouří – někdy to vše najednou – a odpočívají, spí nebo jsou v bezvědomí. Charakteristika spontánního záběru umocňuje ducha lidí v jejích snímcích. Jsou opakem vážnosti, anarchističtí a mladí. Lidé zachycení Zuzaniným analogovým fotoaparátem žijí svůj každodenní život a vzájemně se podpírají, někdy doslova. Válejí se a objímají, odpočívají a smějí se, paří v dive barech nebo ve squatech, nazí, se špinavýma nohama a notebooky. Někdy pózují v uvolněných skupinách. Jejich těla jsou pokroucená a sesutá. Je jich mnoho. Každý obraz, stejně jako každý člověk, přispívá k celku coby souboru, sociálního těla v pohybu. 

Markův partner (který s ním ale nesdílí byt) ho každou neděli odpoledne bere na procházku, čímž o něj nádherným způsobem pečuje. O víkendu jsme s L obešly pár vycházkových míst. Dům se nachází v dostatečné blízkosti vřesovišť, lesů a hřbitovů na okraji města. Tady jsem venčila svou starou fenku – tu, která zemřela, ale nebyla stará. Na těchto procházkách jsem hledala rostliny a stromy, jejichž názvy jsem neznala – a nepřestávám je hledat. Některé z nich jsem sbírala a lisovala nebo z nich vyráběla barvy. Na některá z těchto míst jsem chodila s kamarádem, který žil v páru. Drželi jsme tehdy jeden druhého nad vodou. Jezdil až z jižního Londýna. Vždycky jsme se opili, dívali se na horory a druhý den chodili se psy do lesa, kde oba zuřivě štěkali a honili veverky, přičemž ten můj se často odmítal vrátit. Přišli jsme na to, jak mou fenku chytit. Postavili jsme se dál od sebe a jakoby ji zahnali někam do ohraničeného prostoru. Nakonec běžela od jednoho z nás a vrazila do druhého. Moje nová fenka je plachá, mnohem opatrnější

Běhá rychle, ale drží se blízko. Stará fenka, která nebyla stará, když zemřela, byla symbolem mé soběstačnosti a odpojení. Byla mým psem, ale zároveň ode mě nebyla oddělená, spíš jako rozšíření mě samotné. Nový pes je naším společným psem. Co by dělala, kdyby mě nepotkala? Možná by našla lepší způsob, jak strávit nedělní odpoledne. 

Když nepracoval na dalších dílech, vytvářel Mark ve studiu malé sochy z bílého chleba. Tento chléb je víc odpad než jídlo – není nutričně prospěšný, neobsahuje žádnou vlákninu. Jde o jakousi miniaturní krajinu, která vzniká ze zbytků materiálů, které používá při tvorbě svých soch a kreseb: lepidla, plastu, včelího vosku, sádry, grafitu a potravinářských barviv. (Vědci se snaží přijít na to, jak vyrobit zdravější verzi, která by stále chutnala jako bílý chléb, tím, že do těsta přidávají hrášek a fazole.) Formy jsou drobné: peletky uválené v prstech, vystřihované domy, jako by je nakreslilo dítě – jeden s hlavou nebo květinou, druhý s ušima – a několik abstraktnějších přístřešků. Jistým způsobem představují veškerý čas strávený tvorbou, všechny přestávky, kdy jste myšlenkami jinde. Tohle je ateliérový čas, neproduktivní čas, queer čas. 

Dům, ve kterém žijeme, je plný našich věcí a našich domácích mazlíčků, ale stále je to jen nádoba – není můj ani náš, není trvalý. Občas působí jako past – a jediný způsob, jak zůstat v tomto městě, které není ani Praha, Berlín či Ostrava, ale Londýn. Zdá se, že každou chvíli budeme muset všechno sbalit a odjet. Mnozí z nás už odešli. Kam půjdeme? V našich myslích se objevují možnosti – jiné město, kde je levněji, možná blíž k mojí matce, nebo jiný okraj tohoto města? – ale i ty jsou přechodné, pomíjivé. Domov je jen nápad, vystřižený tvar či obrázek. Lze ho uválet v prstech jako jakoukoli jinou myšlenku. 

Alice Hattrick
Londýn, prosinec 2024

Překlad a jazyková korektura: Václav Mlčoch,
Guy Tabachnick

Poděkování: The Emblem Prague Hotel, Edith Jeřábková, Daavid Mörtl, Lenka Vítková, Shahin Zarinbal
Výstavní program Galerie Kurzor podporují Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha, Státní fond kultury ČR, 
MČ Praha 7 a Rozvojový a podpůrčí fond GESTOR 
Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net, artalk.cz a ArtRevue