Sidsel Meineche Hansen: 
LIVE LIFE WELL®

1. 11. – 8. 12. 2019
vernisáž: 31. 10. 2019

kurátorka: Edith Jeřábková

Rozhovor s Sidsel Meineche Hansen
Edith Jeřábková

Na úvod by mne zajímala historie témat, jimiž se zabýváš, a to, jak se tato témata vztahují k aktuálně vystaveným dílům...

Od roku 2013 se vracím k tématu nervozity jakožto formě institucionální kritiky. Počítačově generovaná videoanimace Seroquel® (2014) se zabývá nervozitou z mikropolitického pohledu. Vnímám ji jako sociální produkt odpovídající specifickým požadavkům na výkonnost vynucovanou tržními tlaky. Chtěla jsem vytvořit protiklad k lékařskému chápání nervozity a úzkosti jakožto symptomům, které jsou individualizovány předepisováním látek, jakými jsou například antidepresiva či antipsychotika. Seroquel® je tržní značka antipsychotika. Video mimo jiné obsahuje nalezenou počítačovou animaci používanou farmaceutickým průmyslem za účelem ilustrovat anatomii člověka a léčbu různých zdravotních potíží, jako jsou deprese, syndrom karpálního tunelu nebo poruchy erekce. Je tu také vyobrazen  průběh popravy smrtící injekcí. Tento nalezený obrazový materiál nahlíží tělo z medicínské perspektivy a ukazuje jej velmi transparentním způsobem, což mě přimělo zamyslet se nad léky a nad tím, jak skrze předepsané léčivo můžeme vstoupit do přímého vztahu s farmaceutickým trhem, kapitálem a státem. 

Druhá polovina videa sestává z nově vytvořených sekvencí, které vznikly ve spolupráci s 3D studiem Werkflow v Londýně. Tyto počítačové animace jsou úmyslně asketičtější a pohybují se v žánru tělesného hororu, aby nervozitu a depresi zachytily ze subjektivnějšího a tělesného úhlu pohledu. Hlavní postava, kterou jsem v Seroquel® použila, je ready-made ženský avatar zakoupený na Turbosquid, abychom ušetřili čas potřebný na modelování a strukturování. Turbosquid je společnost zabývající se digitálními médii,  má největší výběr 3D objektů na světě a působí v různých odvětvích, mj. v architektuře videoher, interaktivní výuce, virtuální asistenci nebo sexuálním průmyslu. Digitální produkt pojmenovaný Eva v3.0 sehrál ústřední roli v mých pracích No Right Way 2 Cum (2015) a DICKGIRL 3D(X) (2016). Sledovala jsem on-line použití tohoto specifického avatara a objevila jsem ho na jedné z prvních VR herních platforem pro sexuální průmysl nazvané Dark Dreams. Obě mé zmíněné práce představují pokus vnímat binární podstatu genderu z pohledu logiky komodit, která produkty pro jednotlivá pohlaví rozděluje a gender vnímá optikou zisku. Zajímalo mě, jak je genderová binarita digitálně a ve virtuálním prostoru přetvářena a jak se ženské tvary prostřednictvím počítačové animace napříč různými odvětvími asymetricky komodifikují. Chtěla jsem také vyvrátit představu o postidentitě coby požadavku na on-line a digitální existenci. Avataři s jejich způsobem zosobnění identity nejsou odděleni od mocenských struktur, které vládnou a odjímají hodnotu „skutečným“ tělům. 

Mám velkou radost, že na výstavě bude i tvoje socha ONE-self (2015), kterou chápu jako oxymóron: vnímáme-li tvůj zájem o těla jakožto o sociální těla začleněná do kapitalistického farmakopornografického metabolismu, který se s pomocí digitálních a molekulárních technologií držených v rukách digitálních oligopolů sytí na každém jednotlivém aspektu každé jednotlivé lidské zkušenosti, pak je ONE-self se svým tautologickým systémem jakýmsi ironickým komentářem. Možná ale existuje i jiný výklad zohledňující subjektivitu a/nebo psychotropní mysl?

Název ONE-self se vztahuje k anglickému překladu Tiqqunu, kde se slova NĚKDO/ONI píšou velkými písmeny, aby se odlišilo mezi osobami a systémy. Máš ovšem pravdu, že s tímto problémem souvisí i rozlišování mezi „autentickou“ a produkovanou subjektivitou. Poté, co jsem vytvořila Seroquel®, jsem si přečetla Testo Junkie: Sex, Drugs, and Biopolitics. Úplně mě to vzalo a pomohlo mi to přenastavit kontext té práce v souvislosti s tím, co Paul B. Preciado nazývá farmakopornografickou érou. ONE-self pro mě představuje toto diagramatické renderování virtuálního pornografického těla (Eva v3.0) a hada z Aeskulapovy hole. Je to surrealistická socha o intimním vztahu ke kapitalismu, který vstoupil do našeho vnímání sebe sama i do naší sexuality. 

Aha, už tomu začínám rozumět, nečetla jsem to jako manifestaci osoba/systém. Tvoje výstava No Right Way 2 Cum v galerii Transmission v Glasgow pro mě byla velmi intenzivním zážitkem. Zvláště pak VR avatar Eva v3.0 a způsob, jakým byl divák jinými diváky přistižen, jak si prohlíží ženské tělo přes VR brýle. Je mezi Eva v3.0 a druhou vystavenou prací, DICKGIRL 3D(X) – která je v Galerii Kurzor také k vidění – nějaké zvláštní propojení? Zdá se mi, že DICKGIRL 3D(X) má větší dominanci. Nebo je to jen iluze?

Možná ten dojem vytváří soundtrack od Nkisi s názvem Exotica. Je to hodně silný track. V DICKGIRL 3D(X) je Eva v3.0 vylepšená o protetické genitálie, které lze zakoupit on-line, a je animovaná za použití hotových přednastavení, která algoritmicky přehrávají choreografii mainstreamového porna. Nejedná se o ukázku sexuality transženy. Zobrazený sex je automatizovaný a úhel pohledu neustále přeskakuje  tam a zpět, střídá perspektivu třetí a první osoby tak, aby bylo možné do té scény vstoupit jako divák i jako účastník. Modře světélkující umělý penis, po němž běhají nuly a jedničky, je odkazem na stejnojmennou knížku Sadie Plant, v níž autorka potvrzuje přínos žen-programátorek pro rozvoj digitálních technologií. V No Right Way 2 Cum a DICKGIRL 3D(X) mi šlo především o přivlastnění si prostředků digitální produkce. Namísto abych počítačové hry a porno kritizovala zvenku, chtěla jsem vstoupit do výroby posthumánního porna ve snaze pochopit můj vlastní vztah k tomuto žánru. Zejména tisky HIS CORPORATE CUNT ART (2016), které ilustrují měnící se funkci vagíny avatara Eva v3.0, se zabývají otázkou autorství, vlastnictví a genderu – a to skrze přiznání autorství 3D umělci Nikolasovi Detjevovi, jenž objekt Eva v3.0 vytvořil, a může tak tohoto avatara navěky prodávat. Video No Right Way 2 Cum vzniklo v reakci na zákaz Britské filmové rady cenzorů ukazovat v britském pornu ženský ejakulát. Snažila jsem se tedy umístit virtuálního avatara do vztahu k právnímu prostoru, který vládne ženskému tělu a jeho projevům slasti a sexuality v pornu.

S chystaným spuštěním kryptoměny libra od Facebooku je nutno říci, že to, co bylo v době, kdy Shoshana Zuboff prováděla výzkum pro svou knihu The Age of Surveillance Capitalism, ještě skryté, je nyní již nade vší pochybnost zřejmé. Nový digitální trh nás kooptoval a jak Zuboff tvrdí, měli bychom rozlišovat, proti komu bojujeme: zda proti loutce, nebo proti tomu, kdo ji ovládá. A nezaměňovat technologie s novou hranicí kontroly a moci. Zdá se mi, že tvůj sexuální robot, který vypadá jako anatomická figurína, o tom vypovídá. Loutka sedí o samotě jako člověk a opírá se o zeď; je zranitelná, apatická a vysílená ukradeným sexem, láskou, uměním, životem, prací, genderem. Jak tato socha fungovala na tvé výstavě Real Doll Theatre v KW Institutu pro současné umění v Berlíně?

V současnosti se po celé Evropě otevírají specializované bordely, které inzerují sexuální panny (bez umělé inteligence) jako fyzičtější médium pro porno. Socha nazvaná Bez názvu (sexuální robot) (2018) je zhotovená podle anatomické figuríny z 18. století v životní velikosti. Je vyrobená ze dřeva, s pohyblivými klouby a s otvory, které jsou kompatibilní s vyměnitelnými silikonovými vložkami ze sexuálních robotů dostupných na trhu. Práce vystavená v rámci Real Doll Theatre je výsledkem mého výzkumu týkajícího se tzv. první generace sexuálních robotů, kteří se skládají z chatbot aplikace a mechanické hlavy připevněné na silikonové tělo. Doslovný význam slova robot (odvozeného z českého slova „robota“) je „nucená práce“. V návaznosti na koloniální způsob myšlení sexuální roboti vykazují komplexní vazby k tělu, s nímž se zachází jako s komoditou. Sex je práce. Převážně ženská silikonová těla se na výrobních linkách montují hlavně pro muže, a ti jsou většinou jejich vlastníky. Někde jsem četla, že sexuální roboti a panny proměňují postoj k nevěře v monogamních (lidských) vztazích. Když souložíte s předmětem, je to masturbace, zatímco souložení s člověkem je sex. Zdá se tedy, že sexuální roboti přinášejí sexuální zážitky mimo oblast sociálních vztahů. Ve skutečnosti je ale sex se strojem s umělou inteligencí ekonomickým vztahem založeným na sběru dat pomocí algoritmů, který robotovi umožňuje správně reagovat na sexuální chování uživatele. 

K tomuto vztahu náleží licenční souhlas koncového uživatele, jenž je součástí softwarového souhlasu poskytovaného při stahování aplikace k sexuálnímu robotu. Pokud chcete software sexuálního robota využívat, nemůžete souhlas koncového uživatele se sběrem dat o chování uživatele neposkytnout. Proto jsem o sexuálních robotech přestala uvažovat jako o poslušných výrobcích zprostředkovávajících sexuální zkušenosti a začala jsem se o ně zajímat jako o sběrače dat. Při spekulativním prohození rolí by to znamenalo, že emoční a sexuální práce, kterou normálně poskytuje sexuální robot (např. pocit, jako kdyby to byla přítelkyně), je namísto toho vykonávána  uživatelem skrze jeho interakci se sexuální pannou obdařenou umělou inteligencí. Čím angažovanější je uživatel (afektovaný, násilný, upovídaný), tím víc informací se získá. Projekt Real Doll Theatre se zabýval tématy jako jsou automatizace, práce a osobní data a snažil se je dát do souvislosti se vztahy mezi sběratelem, uměleckým dílem, zadávající institucí a uměleckou prací.

Výstava byla podpořena Danish Arts Foundation
Galerii Kurzor podporují MKČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR, MČ Praha 7 
Poděkování: Rodeo, London / Piraeus
Partneři: Kostka stav
Mediální partneři: ArtMap, jlbjlt.net, UMA: You Make Art