Podmínky nemožnosti V/VII: Nelidské zdroje
27. 6. – 2. 9. 2018
vernisáž: 26. 6. 2018
komentovaná prohlídka: 21. 8. 2018 od 19 hodin

vystavující umělci: Dočasná zóna bot, Anna Hulačová, Marie Lukáčová, Jakub Němec, Adéla Součková, Aleksandra Vajd & Jimena Mendoza, Miroslava Večeřová, Aleksandrina Yordanova

kurátor: Václav Magid

V rámci výstavního cyklu Podmínky nemožnosti byly zatím tematizovány proměny času, prostoru, práce a jazyka jako základních rámců formujících subjektivitu. Slovo „subjekt“ se přitom často používá tak, jako by bylo synonymem slova „člověk“. Výstava Nelidské zdroje si klade za cíl aspoň částečně zpochybnit toto ztotožňování subjektu a člověka. Jak se máme postavit k projevům inteligence a agence jiných než lidských subjektů? Proč bychom se měli jako konkrétní osoby spokojit s tím, že jsme zařazováni pod obecné označení homo sapiens? Leží odpovědnost za fatální projevy antropocénu skutečně na lidstvu jako druhu? A neukrývá se v samém jádru našeho lidství cosi cizího, co se vzpírá lidskému poznání a moci?  

V současném ekonomickém systému je lidem přidělena role takzvaných „lidských zdrojů“. Tento termín může na leckoho působit ponižujícím dojmem; obvykle se přece mluví spíše o „přírodních zdrojích“. Pohoršení nad tím, že se jedinečné a jednající lidské bytosti redukují na ekvivalent suroviny, jako je ropa či zemní plyn, prozrazuje, jakým způsobem se západní myšlení dlouho dívalo na přírodu: totiž právě jako na zdroje, které mají být použity pro lidské účely. Osvícenský projekt emancipace člověka od nadvlády přírodních sil byl zároveň programem polidšťování světa, v jehož rámci nic nemělo uniknout rozumovému poznání a praktickému upotřebení. Příběh osvícenství ale končí heroickým krachem, kdy komplexní struktury, které člověk vytvořil, aby se osvobodil od závislosti na nelidském vnějšku, jej nakonec činí nadbytečným. Za „nelidské“ se tak ve dvacátém století začaly označovat nechtěné důsledky snahy proměnit svět ve „svět pro člověka“. Neviditelný pařát trhu, abstraktní schémata vědy, standardizované technické operace či kafkovský byrokratický aparát musejí být lhostejné k lidským zájmům, mají-li fungovat správně. Neřeší otázky autentické existence a nehledí na humanistické hodnoty. I umění, které chce vyjadřovat pravdu o moderní společnosti, se „dehumanizuje“.

Odcizení a zvěcnění lidského života v posledku stoupá až ke zničení života jako takového v podobě válečných a environmentálních katastrof. Tváří v tvář turbulencím éry, jež byla před pár léty nazvána antropocénem, se zdá být na místě uvažovat o budoucnosti jako o světě bez člověka, ať už v podobě dystopického scénáře, podle kterého vládu nad světem přebírají stroje, nebo ve formě spasitelských programů neantropocentrického světa, v němž si budou všechny živé bytosti rovny. Na výsluní se dnes drží přístupy v teorii, které už nějakou dobu zpochybňují moderní dualismus člověka a přírody pomocí metafory kyborga či koncepce sítí zahrnujících lidské i nelidské aktéry. V uměleckém provozu se estetizace nelidských entit pro pohled galerijního publika střetává se spekulacemi o nelidské estetice. Také zde platí, že se představy „nelidského“ nejčastěji artikulují v návaznosti na východisko posthumanismu.

Zatímco ve vizích světa „po“ člověku nabývá setkání s nelidským bezbolestně hravou podobu, obrácení pohledu na svět existující „před“ člověkem jej zabarvuje do pochmurnějších odstínů. Nejdůvěrněji známou verzi nelidských zdrojů nás samých nacházíme, když se obracíme k vlastním tělům a uvažujeme o nich jako o součásti přírody. Tato varianta nelidského je nám vlastně nejbližší, protože ji zakoušíme ještě dřív, než se vstupem do symbolického řádu stáváme lidmi. I v ní se ale skrývá tísnivé a neuchopitelné jádro čehosi radikálně cizího, co se naopak vzpírá naši zkušenosti. „Nelidské“ v silném smyslu slova vyjadřuje hrůzu z transcendence světa, který nejen přesahuje možnosti našeho poznání, ale je netečný k samotnému faktu našeho bytí. Není to přístupný „svět pro člověka“, ale ani nepoznatelný „svět o sobě“, nýbrž nehostinný „svět lhostejný ke člověku“. Tato nelidská skutečnost vyvolává tíseň, protože je paradoxní: odmítá být redukována na zdroj pro nás a zároveň je zdrojem, který působí skrze nás.

Václav Magid


Radim Labuda: O lidských, příliš lidských zdrojích
performativní přednáška
21. 8. 2018 od 18 hodin

V další z improvizovaných promluv o banálních samozřejmostech se bude Radim Labuda, umělec v post-praxi a filosof amatér, zamýšlet nad nehmotnými zdroji lidské společnosti, jakými jsou pozornost, imaginace nebo vyprávění, jež udržují pospolitost lidí. Nejsou lokalizované, prolévají se mezi veřejnou a soukromou sférou, oscilují mezi veřejnými a soukromými reprezentacemi a také nejsou nevyčerpatelné. Ano, odvážně se vydáme i do blízkosti reakčních vyprávění a budeme uvažovat o tom, proč jsou pro posluchače tak lákavá.

Polévka bude také, a protože změna klimatu nám přinesla zuřivě horké léto, bude tentokrát nevařená. Nechte překvapit, která to bude.

Radim Labuda


Galerii Kurzor podporují MKČRMagistrát hl. m. PrahyStátní fond kultury ČRMČ Praha 7

Mediální partneři: ArtMapjlbjlt.netUMA: You Make Art

Centrum pro současné umění Praha, o. p. s. / www.fcca.cz / info@fcca.cz / CSU Praha: Zásady zpracování osobních údajů